EXISTUJÍ STÍNOMILNÉ ROSTLINY?



Většina odborníků se dnes kloní k názoru že nikoli. Z akvarijních rostlin jsou za stínomilné považovány především kryptokoryny. Je pravdou, že rostou (ne všechny) v přírodě především na místech tak zastíněných, že se tam obvykle už nevyskytuje žádná jiná nízká (přízemní) vegetace. Ale musíme si položit otázku proč ? Rostou v nejhlubším šeru proto, že se jim to líbí, nebo z donucení ? Dnes nepochybujeme o tom, že z donucení. V kapitole o výživě jsme si řekli, že půda tropů je velmi neúrodná, že rychlý růst je způsoben nesmírně mohutnými kořeny rostlin. A právě kryptokoryny mají poměrně slabý kořenový systém a jejich schopnost »vydolovat« z půdy potřebnou dávku živin je poměrně malá. V přirozené tropické rostlinné společnosti nejsou kryptokoryny schopny konkurovat ostatním, agresivnějším druhům, které je přerostou a zadusí. Proto se uchylují do nejstinnějších míst, kde není konkurence. Mají prostě větší schopnost přizpůsobit se nedostatku světla. Teprve v umělých kulturách jsme se přesvědčili o tom, jak kryptokoryny milují slunce a jak se jim daří pod jeho přímými paprsky. Šero nemilují, ale je pro ně východiskem z nouze. Platí to především o jejich emersních kulturách. V ponořené formě to platí také, ale jen tehdy, dokážeme-li zaručit náležité vlastnosti vody. A tím jsme u kořene věci. Proč zkušení akvaristé nedoporučují oslunění nádrže, proč doporučují stín nebo polostín ? Dnes už víme zcela bezpečně, že se nejedná o stínomilnost rostlin, ale o stínomilnost vody. V trvalém polostínu nebo při trvale umělém osvětlení si voda ponechává své dobré vlastnosti. Je-li voda střídavé osluněna a zastíněna, dochází v ní k náhlým změnám. Mění se počet a druhové zastoupení prvoků, baktérii a řas a tím se mění i chemické a fyzikální vlastnosti - a měniči se vlastnosti vody mají negativní dopad na růst a vývoj rostlin.
I když je toto vysvětlení nepochybně blíže pravdě než předchozí názory, nic to nemění na skutečnosti, že stále je vhodnější umístit pokojové nádrže dále od okna, na místa, kde jen ráno nebo večer dopadají sluneční paprsky. Raději si vypomůžeme umělým světlem. Zásadou je, připravit rostlinám celoročně co nejméně proměnlivé podmínky vývoje. Ubráníme se tím před častými extrémními výkyvy počasí. Nebojme se proto dostatku světla i u tzv. stínomilných rostlin, ale chraňme akvárium před samovolným kolísáním intenzity osvětlení. Je bezpečně prokázáno, že tzv. stínomilné rostliny se snadno přizpůsobí mnohem větší světelné intenzitě a naopak, že rostliny vyskytující se v přírodě na trvale osluněných místech se v akváriu snadno přizpůsobí trvalému polostínu. Pokud jsou zde výjimky, budou zdůrazněny při popisech jednotlivých druhů rostlin.

Hlavní a nejdůležitější zásadou je, že doba osvětlení v hodinách je mnohem důležitější, než intenzita světelného zdroje. Není proto důležité, zda nádrž osvětlujeme žárovkou o příkonu 40 nebo 100 W, ale podstatné je, jak dlouho a kdy svítíme. Potřebná doba osvětlení (12 hodin) se nedá nahradit intenzivnějším zdrojem světla, který je v činnosti po kratší dobu. Jak si později vysvětlíme, je měření světla v luxech zbytečné, protože rostliny si snadno zvyknou na slabší nebo silnější osvětlení, nezvyknou si však na příliš krátký den.
Dosvětlováním tedy rozumíme prodlužování délky dne v zimě, nikoli zvyšování celkové mohutnosti osvětlení během přirozeného dne. Prakticky to znamená, že v zimě je nutné prodloužit rostlinám den asi o 4 hodiny a je lhostejné, zda umělé osvětlení přidáme ráno před úsvitem nebo večer po soumraku, případně zda rozdělíme dosvětlování na ranní a večerní část. Umělé osvětlení musí navazovat na délku přirozeného dne. Necháme-li rostliny »usnout« a pak jim po 2—3 hodinách rozsvítíme, narušujeme jejich přirozený rytmus. Proto bývá nutné dosvětlování řídit běžnými automaty, které zajistí zapnutí a vypnutí elektrického světla. Nejlepší je, když světla rozsvítíme denně kolem 15,30—16 hodiny. Svítíme minimálně do 20 hodin (tak zajistíme délku tropického dne). Svítíme-li déle (do 22 hodin denně), je to ideální, protože pak mají rostliny po celý rok prakticky stejné vývojové podmínky a vyvíjejí se stejně dobře v létě jako v zimě.
Čím svítit ? Rostliny vidí světlo jinak než lidé. Nejlépe reagují na infračervené světlo, které je lidskému oku neviditelné - na druhé straně rostliny »nevidí« např. modrou složku světla. Proto je vhodný světelný zdroj, kde převládá žlutá a červená složka záření. Dnes se vyrábějí speciální zářivkové trubice vhodné k osvětlení rostlin, takže tato otázka přestává být problémem.
Význam délky dne není u akvaristů doceněn. Jsem přesvědčen, že neúspěchy s některými citlivějšími rostlinami jsou způsobeny především krátkým zimním dnem mírného pásma a nesprávným osvětlením nádrže.

TROPICKÉ DNY A NOCI



Máme založené akvárium, máme v něm vodu a rostliny. K otázkám vody se ještě pochopitelně vrátíme. Teď se budeme věnovat tomu, co je bezpodmínečně nutné hned při založení akvária - osvětlení. Moderní člověk žije v bytě především večer. Má-li pokojová nádrž plnit svou estetickou funkci, musí být dobře a efektně osvětlená. Umělé světlo je však i bezpodmínečnou nutností s ohledem na vývoj rostlin. Je mnohem důležitější, než jakost vody, a proto jej řadíme hned za kapitolu o zakládání dna nádrže.
Napřed několik všeobecných informací. Jak jistě všichni víme, mění se v mírném pásmu délka dne. Na jaře, 21. března, je den stejně dlouhý jako noc. Pak se dny prodlužují, nejdelší jsou v prvním letním dnu a nejkratší v prvním zimním dnu, takže 21. prosince trvá noc 16 a den jen 8 hodin. V letním období je den podstatně delší než noc. Naproti tomu v tropech se délka dne a noci prakticky nemění, den stejně jako noc trvá přibližně 12 hodin. V mírném pásmu mají tedy rostliny mnohem více světla než v tropech. Proto se u rostlin mírného pásma jedná o vegetaci dlouhého dne, zatímco v tropech mluvíme o rostlinách krátkého dne. V období jarní a podzimní rovnodennosti mají tedy naše akvária tzv. tropický den. Proto v těchto dnech rostliny nejčastěji kvetou, nebo zakládají květní pupeny a kvetou při pomalém vývoji o 1 —3 měsíce později. Proto nám kamélie kvetou o vánocích podobně jako tzv. vánoční kaktus. Jsou-li tropické rostliny osvětleny déle než jsou zvyklé, nevadí jim to. Podporuje to rychlost jejich růstu, tedy především rozvoj kořenů a listů (tzv. vegetativní rozvoj). Dlouhý letní den mírného pásma však mnohým tropickým rostlinám nedovoluje vykvést (brždění generativního rozvoje). Na druhé straně velmi krátký zimní (8—10 hodinový) den nemůže tropickým rostlinám stačit. Opadávají jim listy, některé citlivější rostliny hynou. Aby bylo akvárium po celý rok stejně krásné, musíme je v zimě dosvětlovat, tj. poskytnout rostlinám den o minimální délce 12 hodin.

Doporučuji čtenáři, aby se nedal mýlit nejrůznějšími publikovanými zkušenostmi, ani obrázky, kde jsou nakreslené malé rostliny pěstované v čistém písku a vedle nich obři pěstovaní v písku s úrodnou zemí nebo umělými živinami. Jde o to, jak by takové obrázky (kdyby byly pravdivé), vypadaly za další 1, 2 nebo 3 roky, až se projeví vliv anaerobního rozkladu a jedovatých plynů. A kdo nevěří, ať se jde podívat k profesionálům, kde se aklimatizují čerstvé importy akvarijních rostlin. Skoro vždy najde jen čistě vypraný písek.

Je důležité, aby detrit byl v písku rozkládán za přístupu kyslíku. Takovému rozkladu říkáme aerobiosa. Proto jsou příměsi rašeliny, jílu nebo půdy tak nebezpečné. Takové dno není provzdušněno, nemá do něj přístup kyslík a rozklad organické hmoty (detritu) probíhá za tzv. anaerobiosy (bez přístupu kyslíku). Doprovodným jevem každé anaerobiosy je tvoření jedovatých plynů. Ze dna se uvolňují bubliny, nápadné zvláště při vytržení některých rostlin. Tyto jedovaté plyny (nejčastěji sirovodík) mohou zahubit ryby i rostliny. Umělá hnojiva proto v akvaristice skoro vůbec nepoužíváme, protože ryby zásadně jsou schopny poskytnout rostlinám dostatečný zdroj výživy. Snad jen v prvním roce při zakládání nádrže můžeme použít nepatrné množství umělých hnojiv, dodávaných odbornými firmami. Tato hnojiva dáváme přímo na dno nádrže, tedy úplně pod vrstvu písku. Snažíme se tak zabránit jejich rozpuštění ve vodním sloupci. To se ovšem podaří jen zřídka a každý nadbytek živin ve vodě má za následek přílišné rozmnožení řas a později prvoků. Důsledkem jsou různé zákaly vody, které následují velmi často po použití umělých hnojiv.
Hovoříme-li v této knize v následných kapitolách o chudém nebo bohatém dně, máme na mysli zásadně dno složené z čistého, křemičitého písku. Za chudé považujeme dno v prvních dvou letech po založení akvária, všeobecně pak dno v nádržích s malým počtem ryb. Dno v nádržích starších 2—3 roky s malým až středně velkým počtem ryb (asi 1 ryba na 5 litrů) považujeme za středně bohaté, v nádržích asi s 3—5 rybami na 5 litrů vody za velmi bohaté.

V rozporu s těmito uvedenými skutečnostmi zůstává faktem, že akvaristé mohou mít dočasný úspěch s materiálem, skládajícím se ze směsi nejrůznějších materiálů (písek, rašelina, půda, umělá hnojiva, jíl). Takovéto metody jsou však vhodné jen ve speciálních případech a nelze je zevšeobecňovat. Řekneme-li rašelina, zahradnická půda, jíl, neříkáme nic. Musíme totiž dodat celou řadu bližších údajů, jako je pH, obsah alespoň 4 hlavních živin (dusík, draslík, kyselina fosforečná, vápno) a některých mikroprvků, obsah humusu a další a další. A který akvarista může zjišťovat všechny potřebné údaje, které nelze získat bez dobře vybavené laboratoře? Jediná správná metoda, kterou lze všeobecně doporučit, je tato:
Na dno akvária použijeme výhradně čistě vypraný, křemičitý písek zbavený nečistot a jemných částic. Průměrná velikost zrn by měla být od 2 do 6 mm. Takovýto materiál neobsahuje vůbec žádné živiny a jediným zdrojem výživy je nepatrné množství minerálií obsažených v použité vodě. V prvním roce po založení akvária použijeme jen větší rostliny, které mají uložen dostatek rezervních látek, tj. rostliny s náležitě vytvořeným, mohutným oddenkem, hlízami nebo kořeny. Jsou to např. větší druhy rodu Echinodorus, Cryptocoryne, Lagenandra, Aponogeton, Crinum a řada dalších. V čerstvě založené nádrži nemůžeme pěstovat rostliny bez rezervních orgánů, jako je např. Myriophyllum, Ludwigia, Cabomba a jiné. Během prvního roku se v nádrži vytvoří dostatek detritu. Jsou to zbytky potravy, exkrementy ryb a odumřelé listy rostlin. Tento detrit se dostává částečně do hrubozrnného písku. Tam se činností všudypřítomných mikrobů rozkládá na minerální látky, což je ideální výživa pro rostliny. Tak se v akváriu pomalu začne vytvářet tak žádoucí biologická rovnováha. Ryby vytvářejí detrit, ten je mineralizován a slouží k výživě rostlin. V prvním roce je tedy dno chudé, s postupující dobou je na živiny bohatší a bohatší. Pochopitelně je to odvislé od druhů a počtu pěstovaných ryb. Pro rostliny nejkvalitnější detrit poskytují živorodky. V normálním akváriu je detritu obvykle přebytek. Občas jej proto běžnými metodami odstraňujeme. K výživě rostlin úplně postačí ta část detritu, která se dostane hlouběji pod povrch písčitého dna. Asi 2—3 roky staré akvárium s takto založeným dnem je ideálním prostředím pro růst a vývoj všech druhů rostlin.

Konečně další chybou

je přejímání zahradnických zkušeností z pěstování suchozemských rostlin. Do půdy pro pěstování pokojových květin se vždy přidává rašelina. Nikoli jako zdroj výživy, ale především jako látka, schopná zadržet dostatek vody. Rašelina neobsahuje skoro žádné živiny a z tohoto hlediska je naprosto nevýznamná. U rostlin pěstovaných pod vodou je použití rašeliny naprosto neúčelné a ve většině případů dokonce velmi škodlivé. Stejně škodlivé je přidávat do písku na dno akvária zahradnickou půdu nebo humus, případně jíl.
Vodní rostliny nejsou závislé jen na výživě přijímané kořeny, jako převážná část rostlin suchozemských. Přijímají živiny celým povrchem těla, především listy. Spokojí se proto čistě vypraným, křemičitým pískem. Některé typické submersní rostliny kořeny buď vůbec nevytvářejí (Ceratophyllum, Utricularia), nebo jen velmi krátké a nevětvené (Elodea, Najas). Takové kořeny slouží spíše jen k zachycení rostliny na dně. Jejich podíl na přijímání živin je nepatrný. V akvaristické literatuře jsme svědky ostrých sporů v tom směru, zda zakořeněné ponořené rostliny (např. Cryptocoryne, Echinodorus) přijímají větší část živin svými kořeny nebo povrchem listů. Takové spory jsou neužitečné. Obě strany mají obvykle pravdu, protože stejná rostlina může v určitém období přijímat živiny převážně kořeny, jindy převážně povrchem listů. Závisí to na tom, co je snazší a odkud má rostlina živiny přístupnější. Platí zde zásada, že rozpuštěné živiny jsou tím přístupnější, čím je jejich roztok řidší. Je-li v půdě nadbytek živin, jsou dostupnější minerální látky z vody, a proto rostlina dá přednost příjmu živin povrchem listů - a naopak. Pokud hnojíme, je lépe hnojit méně a častěji než více a v delších časových intervalech.

Tropická půda je nesmírně chudá, chudší než nejméně úrodné horské oblasti půd mírného pásma. Mikroorganismy v půdě mají tak příznivé vývojové podmínky (vysokou teplotu a vlhkost), že organická hmota je jimi skoro bezprostředně spotřebována, takže tyto tropické půdy neobsahují skoro žádný humus. A pravé obsah humusu je jedním ze základních měřítek úrodnosti půdy. Obrovská bujnost tropické vegetace není tedy způsobena úrodností půdy, ale nesmírně velkou, doslova dravčí schopností kořenů vysát z půdy i těžko dostupné živiny. K tomu pochopitelně přistupuje a napomáhá vysoká vlhkost půdy i vzduchu a příznivá teplota. Je tedy třeba vzít na vědomí, že tropické rostliny (a tedy i převážná většina akvarijních) jsou zvyklé na chudé, lépe řečeno velmi chudé půdy s nepatrným obsahem humusu i minerálních látek.
Dalším zdrojem omylů je přeceňování konkrétních údajů získaných přímo na přirozených lokalitách. Nesmíme zapomínat, že výpravy do džunglí a tropických pralesů jsou pořádány vždy jen v určitých, obvykle počasím vymezených ročních obdobích, zpravidla po období dešťů na počátku období sucha. V té době bývá dno řek a potoků krátkodobé zásobeno určitou dávkou humusu, který je nanesen vodními přívaly z horských poloh. Ve vysokých polohách tropů jsou nižší teploty, proto je tam nižší mikrobiální činnost v půdě a může se vytvořit humus. Údaje o vlastnostech půdy i vody měřené v přírodě pocházejí proto obvykle jen z velmi krátkých časových úseků a neodpovídají celoročním podmínkám, ve kterých rostliny žijí.

VÝŽIVA AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Tato kapitola by se také mohla jmenovat »zakládání akvária« nebo »složení dna pokojové nádrže«. Je to jeden z nejdiskutovanějších problémů a dovolím si přesto prohlásit, že to není žádná věda. Vědu z tohoto problému udělala řada autorů, kteří za každou cenu chtěli kopírovat přírodu, tj. podmínky, ve kterých akvarijní rostliny nacházíme v přírodě. Pokojové akvárium není a ani nemůže být kopií přírody. V umělých podmínkách našich bytů pěstujeme vodní rostliny ve zcela odlišném prostředí, a přesto poskytujeme rostlinám mnohem vhodnější růstové možnosti, než jaké měly na přirozených lokalitách. Kde jsou příčiny protichůdných informací?
Především v mylných představách o úrodnosti tropické půdy. Neproniknutelné džungle, hustá vegetace a nesmírně rychlý růst tropických pralesů svádí mnoho autorů k chybné dedukci, že půda tropických pralesů je velmi úrodná. Pravý opak je pravdou.

Rostliny se aktivně nepohybují z místa na místo

Živočichové jsou pohybliví. Podle potřeby si proto mohou vyhledat podmínky, které jim lépe vyhovují. Přizpůsobují tedy místo svého pobytu svým momentálním potřebám. Je-li jim horko, vyhledávají stín, putují do míst s dostatkem potravy. Vyhledávají se navzájem. Živočichové jsou proto méně přizpůsobiví vnějším podmínkám. Savce z tropického lesa bychom mohli těžko chovat např. v podmínkách suché stepi nebo pouště a naopak. Rostliny nemohou volit místo svého stanoviště. Musí se proto přizpůsobit podmínkám nebo zahynout. Velmi často jsou proto rostliny schopny růst v podmínkách naprosto odlišných od těch, ve kterých je nacházíme v přírodě. Některé vodní nebo bažinné rostliny můžeme pěstovat na nejsušších místech zahradních skalek (např. Samolus valerandii), přesto tam kvetou a tvoří běžně semena. Naopak, některé rostliny savan, zvyklé na dlouhé období sucha, můžeme s úspěchem pěstovat pod vodou. Takovým příkladem je např. známá Sanseviera.
Zvířata potřebují velmi mnoho energie na udržení stálé tělesné teploty, na nepřetržitou činnost srdce a jiných orgánů a na pohyb z místa na místo. Potřebují proto pravidelný přísun potravy a nemohou příliš dlouho hladovět. Období naprostého nedostatku potravy (zima v mírném pásmu, období sucha v tropech) některé druhy proto přespávají. Rostliny, které nemají tak velkou spotřebu energie, dokáži hladovět velmi dlouho. Mají-li nedostatek živin, nebo zabrání-li jim nepříznivé podmínky živiny přijímat (sucho, chladno apod.), prostě zastaví dočasně svůj růst a čekají na obnovení vhodných podmínek.
Z těchto hlavních zásad můžeme při současném stavu vědění vycházet po obecných metodikách pěstování akvarijních rostlin.

Rostliny

jsou producenti, živočichové jsou konzumenti
Rostliny jsou proto základem života nejen v akváriu, ale na Zemi vůbec. Rostliny mají schopnost přijímat živiny ve formě minerálních prvků, a to nejen z půdy, ale také ze vzduchu. Za součinnosti světla probíhá složitou cestou proces, který nazýváme asimilací. Při tomto procesu vzniká z neústrojných (anorganických) látek ústrojná (organická) hmota. Nesmíme se proto divit, když z 1 kg půdy nám vyroste 10 kg těžká rostlina.
Živočichové nedovedou zpracovávat neústrojnou hmotu. Základní složkou potravy živočichů jsou ústrojná rostlinná krmiva (býložravci). Maso býložravců pak je potravou šelem nebo dravců. Rostliny tedy mohou trvale žít bez živočichů - živočichové však nejsou schopni života bez rostlin. Rostliny jsou kromě uvedených údajů navíc zdrojem kyslíku na Zemi, který je naprosto nezbytný pro veškerý život vyšších organismů. To platí i pro život pod vodou, tj. v akváriu.

Základem dobrých vztahů mezi jednotlivými živými organismy v přírodě je biologická rovnováha. V akvaristice se jedná o vztahy mezi rostlinami a živočichy (rybami).
Jaké jsou nejzákladnější rozdíly mezi rostlinami a živočichy?

A tak konstatujeme,

že z celkového počtu akvaristů jen malé procento reprezentují »koníčkáři«, ostatní mají akvárium především jako součást bytové dekorace. A především té druhé skupině je určena tato knížka, ve které se chci vyhnout příliš »velké vědě«.
A na konec úvodní kapitolky je třeba vzít v úvahu, že voda je živel působící na člověka zřetelně uklidňujícím způsobem. Uklidňuje nejen zurčení potůčku nebo šumění deště, uklidňuje i pohled na tiché, dobře osvětlené akvárium a na ryby, které se zdánlivě bez nejmenší námahy pohybují po způsobu kosmonautů ve stavu beztíže.
Publikace je doprovázena značným počtem barevných fotografií rostlin Rudolfa Zukala a některými snímky z autorovy cesty do povodí Amazonky a Ria Negra. Výběr snímků byl veden snahou ukázat nejatraktivnější rostliny, především však rostliny nové a méně známé. Čtenáře jistě potěší překrásné a mnohdy velmi vzácné květy kryptokoryn a jiných druhů akvarijních rostlin.

Člověk a příroda - vztah člověka k přírodě je stále se opakujícím motivem celé řady filozofických úvah. Je jasné, že člověk se stále více a více odpoutává od přírody a že je k ni přesto stále a stále přitahován. Moderní, exponovaný a plně (někdy i více než plně) vytížený člověk touží po tom, aby si zachoval přírodu, a to nejen pro zdravý vzduch a zdraví svého těla, ale také pro osvěžení a zdraví své duše. Proto vznikají zákony na ochranu přírody a rezervace. A proto tolik lidi si volí svého »koníčka« z nejrůznějších přírodních oborů. Pěstujeme psy a kočky, jedovaté hady, ještěrky, tropické ptactvo, kaktusy, orchideje. Nejrozšířenější »hobby« založené na touze po vlastním kousku přírody je akvaristika. Proč zrovna akvaristika? Vidím tři hlavní důvody:
1. První důvod souvisí s přesunem člověka do velkých, moderních sídlišť, ve kterých se např. pes a kočka stávají více vězni než přáteli svého pána. Moderní byty neposkytují vhodné prostory pro chov exotických zvířat nebo ptáků nebo pro mnohdy obtížné přezimování např. kaktusů a orchidejí.
2. Chov zvířat a pěstování pokojových rostlin je velmi náročný na čas. Zvířata vyžadují každodenní péči, čištění a krmení, rostliny pravidelnou zálivku. A co o dovolené? Naproti tomu dobře založené a racionálně upravené akvárium je velmi nenáročné na čas. Stačí, když je jednou za měsíc vyčistíme a doplníme odpařenou vodu. A rybám celkem nevadí, když nedostanou denně svou dávku krmiva. Bez potíží snášejí i 2—4 týdenní půst v době dovolených. Mnoho ryb jsou částečně vegetariáni a vždy si v akváriu najdou nějakou potravu.
3. Třetí a snad nejvážnější důvod tak silného rozvoje akvaristiky v posledních letech spočívá v tom, že akvaristika je nejen »hobby«, ale také součást bytové architektury. Dobře ve stěnách nebo v nábytku zabudované akvárium vytváří živý, překrásný obraz. Vzniká tak nejen exoticky estetická hodnota, ale současně hodnota zlepšující atmosféru v bytě. Zlepšuje se příliš suchý vzduch moderními způsoby vytápěných bytů. Akvárium v bytě je velmi často základní podmínkou, která vůbec umožňuje pěstování náročnějších, suchozemských pokojových květin.

Péče o akvárium:

Jak zvýšit obsah kyslíku: Toho dosáhneme hustým osázením rostlinami
Péče o filtr: Zhruba jednou za čtyři týdny musíme vyprat náplň filtru ve vlažné vodě (ne v horké). Nepoužívejme při tom žádné čistící prostředky, zabily by se tím bakterie. Nakonec filtrační hmotu vyždímejme a znovu použijme. Vyměnit se musí teprve tehdy, když přestane držet svůj původní tvar.
Boj s řasami: Řasy patří k akváriu stejně jako ryby nebo rostliny. Musíme dbát jen na to, aby nezískaly v nádrži převahu. Řasy se přemnožují vždy, když rostliny nestačí spotřebovat všechny živiny, které v akváriu vznikají činností baktérií.
Výměna vody: Každý týden by se měla vyměnit třetina vody akvária (ne více). Po výměně vody musíme dodat i přípravek na úpravu vody.
Odsátí kalu: Jednou týdně by se mělo akvárium odkalit. Velmi snadno odstraníme kal z nádrže hadicí při výměně vody nebo použitím odkalovače, který je poháněn vzduchovým motorkem. Funguje obdobně jako vysavač.
Čištění skel: Jednou týdně je třeba také očistit stěny nádrže. Zvenčí se skla otřou vlhkým hadříkem. Zevnitř můžeme stěny očistit magnetickou stěrkou nebo škrabkou na řasy.