Játra zbavují protékající krev jedovatých zplodin a jsou též zásobárnou živočišného škrobu glykogenu, nashromážděného v dobách hojnosti potravy. V játrech se tvoří žluč, která se shromažďuje ve žlučovém váčku a ve střevě napomáhá při trávení tuků a uhlohydrátů, podporuje pohyby zažívacího ústrojí, reguluje neutrální reakci krve, vylučuje z těla žlučové kyseliny, močo¬vinu, železo, jedy a rozpadlé krvinky, které odcházejí z těla v podobě žlučo¬vých barviv.
Slinivka břišní (pankreas) dodává střevu důležité trávicí šťávy a odevzdává krevnímu oběhu hormon inzulín, který je nepostradatelný při léčení cukrovky u lidí. Získává se z mořských ryb. Játra a slinivka břišní náležejí k pomocným žlázám zažívacího ústrojí.
Slezina je ústroj důležitý pro tvorbu červených krvinek.
Štítná žláza je ostrůvkovitě roztroušena v nitru kolem hrdla ryb. U rybek Tanichthys albonubes bývá stížená rakovinným nádorkem, projevujícím se jako krvavě červený novotvar pod tlamkou.
Plynový měchýř je hydrostatický ústroj, který vyrovnává vnitřní tlak plynu v těle s vnějším tlakem vody podle toho, jakými hloubkami rybka proplouvá. Plynovou náplň měchýře tvoří obvykle kyslík, dusík, kysličník uhličitý a vzác¬ně vodík nebo argon. Složení a množství plynu v měchýři reguluje tzv. plyno¬vá žláza.
Vylučovací ústrojí tvoří u kostnatých ryb jednoduše stavěné párové prvoledviny a konečný oddíl střeva. Moč ryb je čirá, jasně žlutá tekutina, která se močovody odvádí do močového měchýře vyúsťujícího buď ve společné močopohlavní bradavce, nebo samostatným vývodem, ležícím za pohlavním otvorem. Tuhé nestrávené části potravy vycházejí z těla ve výkalech obsahu¬jících jednak nestravitelné látky, jednak části schopné ještě dalšího rozkladu. Při značnějším nahromadění moči a výkalů v dopravních nádobách působí obě tyto složky na ryby jedovatě.
Činnost žláz s vnitřním vyměšováním je u ryb velice důležitá. Tyto žlázy, které vylučují své produkty (hormony) přímo do krve, významně ovlivňují výstavbu důležitých orgánů rybího těla a jejich činnost po celý život ryby.
Rozmnožovací ústroje tvoří párové pohlavní žlázy, které se táhnou z obou stran podél zažívací roury a jsou upevněny v břišní dutině pobřišnicovými vlákny. Někdy jsou párové pohlavní žlázy sloučeny v jednu žlázu.
Jikry, které můžeme přirovnat k maličkým vajíčkům, se vytvářejí ve vaječnících jikrnaček a dozrávají v době tření. Chámové samčí pohlavní buňky vznikají ve varlatech mlíčňáků, kde v době tření rovněž dozrávají. Doba tření je u rozmanitých druhů ryb různá. Většina ryb se tře na jaře.
Kladení neoplozených jiker, k jejichž oplození dochází mimo tělo matky ve vodě, se nazývá oviparie (vejcorodnost), vylučování oplozených jiker po jejich předchozím vnitřním oplození se jmenuje ovoviviparie (vejcoživorodost) a vrhu živých mladých rybiček se říká živorodnost čili viviparie.
Abychom splnili hlavní zásady pro chov akvarijních ryb, musíme poskyt¬nout rybám a rostlinám nejlepší životní podmínky. Hlavními činiteli jsou:

1. Příprava vhodné nádrže.
2. Jakost (složení) vody.
3. Zdravé a mladé rybky schopné rozmnožování.
4. Správné krmení vhodnou potravou.
5. Udržování biologické rovnováhy.
6. Vhodná údržba akvária.
7. Příznivá teplota.

ANATOMIE

1. jeden až dva páry nozder, 2. čelo, 3. týl, 4. postranní čára, 5. hřbetní ploutev, 6. tuková ploutvička, 7. násadec ocasu, 8. kořen ocasní ploutve, 9. ocasní ploutev, 10. řitní ploutev, 11. břišní ploutve, 12. prsní ploutve, 13. skřele, 14. oko (hlava), 15. rypec (tlamka).

Dýchací ústrojí ryb tvoří červeně zbarvené žábry. Výměna plynů — kyslič¬níku uhličitého za kyslík — se děje na dýchacích řasách žaberních lístků pro¬tkaných množstvím vlásečnic, přičemž krev odevzdává vodě kysličník uhličitý a přijímá z vody kyslík. V dýchací sliznici (epitelu) lístků jsou také rozmístěny hlenové buňky, které vylučovaným výměškem chrání jemné tkáně zaber před kalem a cizopasníky. Ryby mají schopnost zbavit se žaberních lístků značně poškozených cizopasníky a nahradit je novými.
Některé ryby, jako např.: pancéřníčci, mřenky, sekavci a piskoři, vystupují občas k hladině, načerpají tlamkou vzduch, který pak polykají, a kyslíku z něho využívají v zadní části střeva. Vzduch projde střevem a odchází pak v bublinách řitním otvorem. Pomocné střevní dýchání umožňuje těmto ryb¬kám žít ve vodách velmi chudých na kyslík. Ryby labyrintní a některé druhy sumců mají přídavné dýchací ústrojí v dutině nad žábrami. U úhoře se kromě zaber podílí na dýchání také celý povrch kůže, takže tělo může získat tímto způsobem až 60 % potřebného kyslíku. Nároky jednotlivých druhů ryb na obsah kyslíku ve vodě jsou různé.
Zažívací ústrojí ryb, které začíná dutinou ústní a poměrně krátkým jícnem, se od sebe liší podle toho, zda jde o rybu dravou nebo nedravou. Dravé ryby se vyznačují velkou, hluboko rozštěpenou a hodně ozubenou tlamou, kdežto nedravé ryby, živící se většinou drobnou potravou, mají tlamu malou, obvykle s masitými pysky. Jazyk nahrazuje jazyková kost krytá měkkou svalovinou (nepravý jazyk). Zuby ryb nemají kořeny a jsou zakotveny ve sliznici nebo přirostlé na kostech. K obnově zubů dochází po celý život tak, že nové vytla¬čují zuby starší, opotřebované. Zuby slouží rybám jen k zachycení kořisti, ne k jejímu rozkousáni.
Jícen je krátký, svalnatý a spojuje dutinu ústní se žaludkem. U kaprovitých ryb, které nemají žaludek, přechází jícen přímo ve střevo, které tvoří několik dlouhých kliček, než končí řitním otvorem. Reakce rybího žaludku je kyselá, střeva naopak zásadití Ryby živící se výhradně rostlinnou potravou mají střevo s mnoha kličkami, dravé ryby mají naproti tomu krátké střevo s jedním nebo jen s málo zákruty.

Nervová soustava ryb má své ústředí v jednoduše vybaveném mozku a v míše. Mozek ryb je v poměru k tělu nepatrný, mícha je zase v poměru k mozku mohutná. Ústřední nervová soustava dává autonomnímu nervstvu pouze řídící popudy. Vodivost rybích nervů, tj. přenášení podnětů zvenčí do ústřední nervové soustavy, závisí na teplotě vody; při klesání teploty vody se zpomaluje.
Čichový ústroj je v čichových jamkách umístěných mezi tlamou a očima. Každá jamka je kožní řasou rozdělena ve dvě poloviny. Stahováním a povo¬lováním svalů nasávají přední otvory vodu, „ochutnávají" ji, poněvadž o čichání v kapalině nelze dobře mluvit, a zadní polovinou odtéká voda zase z jamky ven. Čichový ústroj není spojen s dutinou ústní.
Chuťový ústroj má čivné buňky umístěné na vouscích a pyscích ryb, v duti¬ně ústní na patře. Vousky ryb mají za úkol ochutnávat, nikoli jen ohmatávat, jak se mnozí akvaristé mylně domnívají.
Hmatový ústroj tvoří hmatové buňky neboli pupeny, které zachycují hma¬tové vjemy a jsou u ryb různě rozloženy — po těle, na ploutvích, avšak nejví¬ce jich bývá na hlavě, na vouscích a pyscích.
Postranní čára na bocích ryb a smyslové kanálky na hlavě jsou pozoruhod¬ným ústrojím, kterým ryby vnímají tlak vody, dále směr, proudění i vlnění, blízkost pohybující se potravy a překážky, na které voda naráží a kterým se ryby též za tmy a v kalné vodě velmi dobře vyhnou. Postranní čára umožňuje život i osleplým rybám. Je zkrátka rybím radarem, ohlašujícím i blížící se nebezpečí. Rybí oko se v podstatě neliší od oka vyšších obratlovců, postrádá však slzné žlázy a oční víčka. Rybí oko je krátkozraké. K vidění na dálku se kulovitá čočka nepřizpůsobuje zploštěním jako např. u člověka, ale je tažena pomocí srpovitého svalu nazad dolů k sítnici. To umožňuje rybám dobře vidět až do vzdálenosti 10 metrů. Četní akvaristé tvrdí, že je rybky poznávají. Tato domněnka nezávisí vůbec na ostrosti vidění. U ryb je vedle zraku důleži¬té též vnímání zvukových vln přenášených chvěním nebo otřesem vody. Avšak ani tímto ústrojím ryby nerozeznávají zvuky způsobené určitou oso¬bou při chůzi. Reagují reflexně na každou osobu, která přistupuje k nádrži, a shlukují se v domnění, že dostanou něco k snědku.
Ústrojí rovnováhy se skládá u ryb jen z vnitřního ucha, jehož labyrint je nejdůležitější částí sluchového ústroje. Celý ušní labyrint vyplňuje tekutina zvaná endolymfa. Změní-li rybka obvyklou polohu těla, proudí endolymfa v polokružných chodbách a sluchové kaménky (otolithy) tlačí na nervové zakončení, přičemž podráždí sluchový nerv, který podá zprávu nervovému ústředí v mozku, načež ryba zaujme zase správnou polohu těla. Sluchový ústroj nemá u ryb vnější zvukovod a je hlavně orgánem rovnováhy.
Krevní oběh ryb souvisí s činností srdce, které pracuje jako jednoduchá pumpa a vhání žilnou odkysličenou krev do zaber. Rybí srdce je dole za hla¬vou pod žábrami. Zrychlování nebo zpomalování srdečních tepů řídí bloudivý nerv. Srdeční tep u ryb závisí hlavně na teplotě vody a je obvykle v souladu s počtem dechů. Dále závisí na tom, zda ryba odpočívá nebo je v pohybu.

Na trupu ryb jsou rozmístěny jednak párové ploutve — prsní a břišní, jed¬nak nepárové ploutve — hřbetní, ocasní a řitní. Některé druhy ryb mají na hřbetě dvě od sebe oddělené ploutve, jiné zase mají mezi hřbetní a ocasní ploutví ještě malou, tzv. tukovou ploutvičku. Prsní ploutve jsou na bocích těsně za skřelemi. Břišní ploutve jsou obvykle naspodu břicha ve svislé čáře pod začátkem hřbetní ploutve. U některých druhů ryb bývají břišní ploutve zasunuty kupředu pod prsní ploutve. Hřbetní ploutev je obvykle v přední polovině hřbetu a u některých ryb je posunuta značně dozadu k ocasní plout¬vi. Řitní ploutev je naspodu břicha za řitním otvorem. Ocasní ploutev je na konci těla a mívá různý tvar. Ploutve jsou vyztuženy měkkými nebo tvrdými kostěnými paprsky. Tvrdé, nerozvětvené ploutevní paprsky se také nazývají ostny a bývají obvykle v ploutvích vpředu; za nimi následují měkké, rozvětvené paprsky. Počet ploutevních paprsků je též důležitým určovacím znakem pro jednotlivé druhy ryb, stejně jako poloha, tvar a velikost ploutví.
Ocasní ploutev spolu s násadcem ocasu tvoří nejdůležitější pohybové ústrojí ryb. Silnými údery ocasní ploutve do stran se ryba pohybuje vpřed. Hřbetní ploutev jako kormidlo určuje směr plování ryby a zároveň zesiluje rychlost pohybu. Řitní ploutev pomáhá při zatáčení a při kladení jiker. Prsní a břišní ploutve slouží rybě jako vesla při plování vpravo nebo vlevo a k udr¬žení rovnováhy.
Kostra rybího těla je dokonale článkovaná a tvoří oporu silnému, mohutně vyvinutému svalstvu.

Pro akvaristu je znalost pojmenování zevních částí rybího těla velmi důle¬žitá, aby si při čtení popisu zbarvení jednotlivých tělních částí uvědomil, o kterou partii těla jde, a dovedl si tak dobře představit barevnost popisované rybky. Ani popis vnitřních orgánů však není nezajímavý.
Na těle ryb rozlišujeme hlavu, trup, násadec ocasu neboli ocas a ploutve. Hlava se vpředu zužuje v rypec. Na konci rypce je tlama. Po stranách hlavy jsou umístěny oči a vpředu před nimi je jeden až dva páry nozder. Hlava je od trupu oddělena z obou stran žaberními otvory, které jsou pokryty pohybli¬vým víčkem, zvaným skřele. Krk ryby nemají a hlava přechází za skřelemi v trup, který se dozadu zužuje v násadec ocasu. Horní část trupu od hlavy až po ocasní ploutev tvoří hřbet, týl je přední část hřbetu těsně za hlavou, boky jsou po stranách trupu od skřelí až po řitní otvor, násadec ocasu či ocas je část trupu od řitního otvoru až po ocasní ploutev, kořen ocasu je koncová část před ocasní ploutví. Hrdlo tvoří spodní část hlavy, hrud' je obvykle vypouklá část trupu pod prsními ploutvemi a břicho je dolní část trupu od prsních ploutví až po řitní otvor.
Rozeznáváme čtyři základní typy rybích těl, a to vřetenovitý (torpédovitý), zploštělý ze stran, shora a zespodu a konečné hadovitý či úhořovitý. Mezi těmito základními tvary rybích těl jsou různé přechody a odchylky.
Zevně kryje rybí tělo kůže. Skládá se ze dvou vrstev: svrchní — pokožky a spodní — škáry. Šupiny spolu s vylučovaným kožním slizem chrání kůži ryb před zraněním a cizopasníky. Některé ryby mají kůži lysou, tj. bez šupin. Kůže má schopnost hojit při příznivé teplotě povrchová zranění, je-li rybka jinak zdravá a má-li dostatek potravy.