B i o t o p n í a k v á r i a

Jsou to nádrže, které mají nejvěrněji představovat výsek vodního života určitých oblastí. Společenství rostlin nevolíme podle toho, jak se jednotlivé druhy navzájem dekoračně doplňují, ale osazujeme nádrž výhradně vegetací například jihoasijské tropické džungle, afrického jezera nebo laguny z poříčí Amazonky na okrajích brazilského pralesa atd., i když zároveň přihlížíme k estetickému vzhledu akvária. Je pochopitelné, že tomu musí odpovídat i pěstované druhy ryb. Uvádíme příklady biotopů hlavních zeměpisných oblastí:
Jižní Amerika: šípatkovci (Echinodorus), s výjimkou E. cordifolius a E. berteroi, Heteranthera, Myriophyllum aquaticum, Alternanthera, Hydrocleis, Cabomba, Ludwigia atd. (viz speciální část).
Afrika: zde je nejmenší výběr rostlin. Patří sem Anubias, Lagarosiphon, Baldellia, Ranalisma, Ammania.
Tropická Asie včetně Indonésie: kryptokoryny, Aponogeton natans, A. echinatus, A. crispus, A. undulatus, Barclaya, Blyxa, Hygrophila, Lagenandra, Limnophila, Najas indica, Vallisneria gigantea.
Tropická Austrálie: Aponogeton elongatus, Marsilea brownii.
Střední Amerika: Bacopa amplexicaulis, Cabomba, Elodea, Ludwigia, Echinodorus cordifolius, E. berteroi, E. tenellus, Myriophyllum hippuroides, M. pinnatum, Sagittaria graminea.

A k v á r i u m m i l o v n í k a v o d n í c h r o s t l i n. O tomto druhu nádrží se dá nejméně říci. Záliby jsou zde obvykle specializovány na určité rostlinné čeledě (nejčastěji aponogetony, šípatkovce, kryptokoryny) a akvarista sám má zpravidla dosti velké znalosti, takže podle směru své záliby upravuje nádrž tak, aby vyhovovala pěstovaným rostlinám. Tato akvária bývají osázena největším množstvím druhů. Jsou-li předmětem zájmu druhy jedné čeledě, musíme je doplňovat jinými rostlinami lišícími se utvářením vnějších orgánů; jinak je taková nádrž sice cennou, ale zevně málo dekorativní sbírkou.

A k v á r i u m p ě s t i t e l e r y b

V tomto akváriu jsou rostliny druhořadé, mají splnit pouze dekorační a biologický účel, který se od nich očekává, a samy mají akvaristu časově co nejméně zaměstnat. Z druhů, které se rychle vegetativně množí, uplatní se především malé rostliny tvořící zelený koberec u dna, z velkých rostlin pak druhy, které se vegetativně nemnoží (nebo jen pomalu), takže nezarůstají nádrž a není nutno je protrhávat. Zde volí akvarista druhy podle požadavků ryb. Věnuje-li se chovu tetrovitých, dá přednost rostlinám, které milují a spoluvytvářejí kyselé prostředí (kryptokoryny), chová-li především živorodky, použije raději žabníkovité (šípatkovec, šípatka) a voďankovité rostliny (zákrutichy, doušky). Do nádrží s halančíkovitými rybami se hodí především mechy, u pěstitele cichlid najdeme především mohutné širokolisté rostliny s pevnými listy (šípatkovci, obrovité zákrutichy), jejichž kořeny se obloží kameny, aby je ryby nevytrhaly.
Sortiment rostlin nebývá velký; obvykle se omezuje na 5 až 8 druhů. Zde se nejlépe uplatní biotopní složení vegetace (viz bod 5).

A k v á r i u m s r y b a m i a r o s t l i n a m i, sloužící v ý h r a d n ě k d e k o r a c i b y t u. Platí o něm přibližně totéž, jako v předchozí stati. Musí splňovat základní podmínky, tj. musí působit dekorativně, zvyšovat vlhkost v bytě a jeho údržba nesmí být příliš pracná.
Aby vynikly nejen rostliny, ale také ryby, nesmí se akvárium osazovat jediným druhem, který se silně rozrůstá; to by vyžadovalo častější zásahy spojené s protrháváním vegetace. Z druhů, které se vegetativně rychle množí, použijeme jen nízké rostliny, které tvoří koberec při dně (viz bod 1). Z větších druhů volíme jen ty, jež se vegetativně nemnoží, takže nádrž zůstává stále v takovém stavu, jak jsme si ji upravili podle vlastního vkusu.
Především zde využijeme všechna efektní seskupení, která přispívají k celkovému vzhledu. Terén dna upravíme velmi nepravidelně a do nádrže umístíme velký kámen nebo kořen, který vytvoří základní vnitřní architekturu nádrže. Kameny necháme porůst vodními mechy, na kořenech umístíme dekorativní vodní kapradiny. Z větších rostlin použijeme především aponogetony, šípatkovce, popřípadě velké druhy áronovitých (Anubias, Lagenandra), doplněné nejmenšími kryptokorynami (C. nevillii), které mohou nahradit šípatky nebo marsilky.
V akváriu vytvoříme tmavý, husté zarostlý kout z běžných druhů akvarijních rostlin, jako jsou Hygrophila nebo Bacopa. Chceme-li vyplnit zelení i část prostoru pod hladinou, vsadíme trs vodního moru (Elodea), stolístku (Myriophyllum) nebo heterantery.
Do takových nádrží umísťujeme jen několik ryb jednoho nebo několika málo druhů, např. skaláry a neónky, hejno dánií, popřípadě 3—5 párů barevných živorodek, hlavně červených forem.

A k v á r i u m b e z r y b

Tyto nádrže jsou vkusným bytovým doplňkem, které ve spojení s vhodně volenou květinovou výzdobou vytvoří v bytě příjemnou atmosféru. Tento druh nádrží, vyžadující méně péče než běžné pokojové květiny, by měl být součástí bytové architektury každého bytu s ústředním topením, protože vyrovnává velký nedostatek těchto bytů, tj. příliš suchý vzduch a mnohdy vůbec umožňuje pěstovat ty druhy pokojových rostlin, které nesnášejí suchý vzduch a kterým se při ústředním topení nedaří.
Tento typ nádrží obvykle osazujeme nejméně náročnými rostlinami, které se množí vegetativně; často používáme jen jediný druh. Doporučujeme především zákrutichy se spirálovitě stočenými listy (Vallisneria americana, V. portugalensis). Tato rostlina hustě zaroste celý prostor nádrže; velmi efektně působí světlo umístěné pod vodou v takto hustě zarostlém akváriu.
Dále je možné osadit dno nízkými rostlinami, které hustě zarostou celou plochu nádrže a vytvoří spodní patro vegetace. K tomu se hodí například Sagittaria subulata var. subulata, Marsilea brownii, Echinodorus quadricostatus nebo E. tenellus. Zelený koberec na dně se pak doplní rostlinami s dlouhými, ve vodě se volně vznášejícími a hustě olistěnými lodyhami, jako jsou např. stolístky (Myriophyllum), doušky (Elodea, Egeria, Lagarosiphon), nebo 2—3 trsy velkolistých rostlin s listy sahajícími až k hladině, které se nerozrůstají oddenkovými nebo kořenovými výběžky (Aponogeton, Echinodorus).
Takto osazené nádrže nevyžadují téměř žádnou péči. Aby nezarůstaly řasami, nasadíme do nich některý druh plžů; pak stačí jednou za 2—4 týdny nahradit odpařenou vodu. Tyto dekorační nádrže umísťujeme v bytě buď samostatně, nebo jako součást květinového koutu, protože pokojové květiny v blízkosti akvárií mimořádně dobře rostou.

ÚPRAVA POKOJOVÝCH AKVÁRIÍ



Akvárium v bytě může mít různé účely, ale vždy má působit pěkným dojmem. Proto uspořádání dna a způsob osázení rostlinami nejen musí vyhovovat z hlediska životních nároků rostlin i ryb, ale má být co nejdokonalejší i po stránce estetické.
V kapitole o výživě podrobně popisujeme materiál vhodný k založení dna. Opět zdůrazňujeme, že nejvhodnější je čistý, praný, hrubozrnný písek. Dno akvária nemá být rovné, ale má dopředu terasovitě klesat a tvořit nepravidelné hlubší nebo mělčí prostory. Terén akvarijního dna zpevňujeme a zdobíme menšími a většími kameny. Nejvhodnější jsou tvrdé, nerozpustné materiály, které nevylučují do vody látky snižující její kvalitu. Zcela nevhodné jsou vápence a pískovce. Obvykle používáme křemen, žulu, tvrdé břidlice a jiné nerozpadavé materiály. Použitý materiál má být jednotný, aby působil přirozeným dojmem. Je-li každý kámen jiné barvy, je akvárium nepřirozené.
Kromě kamenů se v akváriu mohou uplatnit staré větve, části kmenů a pařezů. Pokud používáme jakékoli dřevo, nesmí být čerstvé ani ztrouchnivělé. Opatřujeme si staré části stromů, které již desítky let ležely v rybnících a jejichž dřevo je prostoupeno minerálními látkami z vody, je tmavé a tvrdé. Nejvhodnější jsou křivé, zdrsnělé kořeny, které je možné získat z hlubších vrstev rašelinišť.
Pokojové akvárium není kopií přírody. Rostliny do něho nevybíráme podle zeměpisného původu, ale snažíme se vytvořit jeho vegetaci podle podmínek, které chceme rostlinám poskytnout (teplo, světlo, prostor), nebo které jsme jim schopni vytvořit (složení vody, hodnoty pH apod.).
Je samozřejmé, že hustotu a druh porostu volíme podle toho, zda nádrž bude nebo nebude obydlena rybami, podle počtu a druhu chovaných ryb a podle toho, zda chováme hlavně rostliny nebo ryby. Podle toho si rozdělíme způsoby osázení nádrže do několika skupin:

VEGETATIVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ VODNÍCH ROSTLIN

Tento způsob je akvaristům nejlépe známý a používá se jak v bytových nádržích, tak i v pěstírnách, kde je ovšem méně efektivní než generativní množení ze semen.
Některé druhy vodních rostlin se běžně množí oddenkovými výběžky (kryptokoryny) nebo kořenovými výběžky (šípatky). U šípatkovců je tento způsob poměrně vzácný a vyskytuje se jen u nejmenších druhů (Echinodorus quadricostatus, E. tenellus). Nejběžnější vegetativní způsob množení šípatkovců je tvorba nových (pupenových) rostlin na květních stoncích, kde vznikají kořenující rostlinky v paždí stopek květů, často místo nich.
Mnoho druhů vodních rostlin se množí tak, že menší nebo větší části rostlinného těla mohou zakořenit a pokračovat v růstu. Je to běžné například u rostlin z rodů Ludwigia, Elodea, Ammania, Alternanthera a mnoha dalších, které z každého odděleného článku lodyhy vyhánějí z úžlabních pupenů nové větve. Tato schopnost je u některých rostlin vyvinuta tak silně, že zakořeňují i odtržené listy nebo jejich úlomky, např. u druhů Hygrophila polysperma a Bacopa amplexicaulis.
Dalším zdrojem vegetativního rozmnožování jsou oddenky četných druhů. Oddélíme-li je od mateční rostliny, vytvářejí se na nich ze spících oček nové kořenující rostliny, které se časem oddělí. Je to výhodné zvláště u rostlin s dlouhým, plazivým nebo válcovitým oddenkem, jako mají rody Anubias, Lagenandra, Acorus a někteří šípatkovci, např. Echinodorus osiris.
U vytrvalých rostlin bez typického válcovitého oddenku se nové rostliny vytvářejí po obvodu kulovitého zdřevnatělého oddenku, který jsme vytrhli ze dna a ponechali na světle pod vodou (například Echinodorus berteroi).
Oddenky některých vytrvalých rostlin můžeme též dělit tak, že je rozřízneme na 2—6 částí, z nichž každá má schopnost dále samostatně růst. Je to možné u většiny rostlin z čeledě Araceae, dále u aponogetonů a u všech větších druhů šípatkovců atd. U některých vytrvalých vodních rostlin nelze oddenek dělit; dělením oddenku bud rostlinu zcela zničíme, nebo poroste jen jediná část rozděleného oddenku, na které zůstal vegetační vrchol (stulíky, lekníny atd).
Protože vegetativní množení nevyžaduje, až na malé výjimky, zvláštní odborné znalosti a probíhá obvykle samovolné, bez zásahů akvaristy nebo pěstitele, nevyžaduje tato problematika podrobný popis. Některé výjimky jsou uvedeny ve speciální části přímo u druhů, na které se vztahují.

Zimují-li semena vlhká, musí se skladovat v nízkých teplotách, které brání vyklíčení. I přechodné zvýšení teploty často již nad 8 °C může způsobit velké ztráty klíčivosti, zvláště u našich rostlin, například stulíků, jejichž semena přezimujeme ve vlhku a chladnu, zabalená do mechu nebo zasypaná pískem. Při přezimování na sucho zabraňujeme klíčení nedostatkem vláhy, při zimování vlhkých semen nedostatkem teploty.
Zjara vyséváme semena vodních rostlin při teplotách 15 až 20 °C (u rostlin mírného až subtropického pásma) a při teplotách 25—28 °C (u rostlin z tropů).
Do hlubší vody (kolem 10 cm) vyséváme jen semena typicky submersních druhů (Ottelia, Barclaya, Nuphar). Obojživelné druhy vyséváme na povrch vlhkého písku, a teprve když semena vyklíčí a přichytí se podkladu, zaléváme je asi 1 —2 cm vrstvou vody. Je to vhodné například u druhů Bacopa, Limnophila, Myriophyllum, Sagittaria, u některých druhů rodu Echinodorus apod.
Mnoho vodních rostlin předpěstováváme jen emersně, tj. i po vyklíčení ponecháváme v nádobách jen vlhký písek, který zaplavujeme několikacentimetrovou vrstvou vody až v době, kdy semenáčky dosáhnou výšky kolem 5—8 cm. Tento postup je nejvhodnější pro většinu šípatkovců, například Echinodorus cordifolius, E. paniculatus, E. tenellus a další. U několika druhů je to jediný vhodný způsob rychlého vypěstování vzrostlých jedinců, např. u Samolus valerandii, Ammania, Ludwigia, Hygrophila atd.
Aponogetony jsou jediné rostliny, které předkličujeme. Jejich semena ponecháme po uzráni v měkké, nejlépe dešťové vodě při teplotách kolem 12—15 °C na dobu asi 1 až 2 měsíců. Pak jim zvýšíme teplotu asi na 25 °C a necháme je předklíčit. Semenáčky se stonkem dlouhým 2—2,5 cm, s listy a s dobře vytvořenými kořeny pak vysazujeme na dno mělké, světlé nádrže do písku a postupné jim zvyšujeme hladinu. Semena původních, nekřížených druhů aponogetonů ponecháváme v chladné vodě obvykle celou zimu, tj. od sklizně plné dozrálých semen až do jara, které ve sklenících pěstíren začíná v únoru.