KLÍČENÍ SEMEN VODNÍCH ROSTLIN A PŘEDPĚSTOVÁNÍ SEMENÁČKŮ

Semena některých vodních rostlin snadno přijímají vodu a rychle bobtnají, protože nemají mimořádně pevné osemení. Klíčí proto velmi snadno a rychle (např. šípatkovci, šípatky). U jiných druhů jsou semena pevná, tvrdá a klíčí až po delším působení vody a mikrobů, kteří svou činností naruší jejich obal. Tak například semena rdestů vyžadují delší dobu anaerobní fermentace v bahně. V umělých podmínkách jich ponecháváme velké množství v malých nádobách, kde se jejich povrch anaerobně rozkládá, přičemž se vytvářejí páchnoucí plyny. V těchto podmínkách pak hromadně klíčí.
Semena některých vodních rostlin klíčí hned po uzrání, např. Pontederiaceae (Eichhornia, Heteranthera). U jiných druhů vyžadují semena kratší nebo delší období klidu (1—6 měsíců) mezi uzráním a vyklíčením. Sem náleží většina vodních rostlin. Ve stadiu klidu přetrvávají semena období sucha nebo chladna.
Plně vyzrálá semena sklízíme z matečních rostlin obvykle v pozdním létě a na podzim, vyséváme je zjara v únoru až v březnu. Téměř všechny druhy semen vodních rostlin snášejí dobře vyschnutí, dokonce i ta semena, která zrají pod vodou, jako např. u druhů Ottelia, Barclaya a pod.
Pokud přezimujeme suchá semena, musíme je po sklizni nechat řádně vyschnout; teprve potom je sáčkujeme a ukládáme v suché, větrané místnosti. Skladování ve sklenících s vysokou vlhkostí vzduchu velmi rychle snižuje jejich klíčivost. Platí zde tedy zásada, že zimují-li semena v průměrných pokojových teplotách (nad 15 °C), vyžadují velmi suché prostředí.

MEZIDRUHOVÉ KŘÍŽENÍ

(HYBRIDIZACE)


Některé druhy rostlin se navzájem velmi těžko kříží a možnost vzniku nových forem tzv. hybridizací je tam nepatrná. Naopak jiné rostliny se kříží velmi snadno, takže u nich známe velké množství kříženců (hybridů).
Nové formy živočichů i rostlin můžeme získat v rámci jediného druhu tím, že vybíráme vhodné jedince a jejich potomstvo udržujeme dalším výběrem. Tak se například šlechtí většina akvarijních ryb (platy, mečouni, gupky) i rostlin, například zákrutichy a zahradní formy okrasných šípatek. Dále je možné vzájemně křížit jednotlivé formy, méně často druhy mezi sebou.
U mála druhů akvarijních rostlin byla zjištěna schopnost mezidruhového křížení. Z přírody známe křížence některých šípatkovců, které označujeme například jako Echinodorus cordifolius x E. berteroi. Přesto není jisté, zda jde o skutečné křížence a nikoli o formy některého z uvedených druhů, protože umělí kříženci mezi oběma druhy nebyli zatím cílevědomou šlechtitelskou prací získáni.
Mezidruhové křížení je nejběžnější u aponogetonů. Je prokázáno, že asijské druhy Aponogeton crispus, A. echinatus a A. natans se snadno kříží; existuje několik přechodných forem, o nichž je podrobněji pojednáno ve zvláštní kapitole.

Vlastní technika opylování je jistě každému akvaristovi známa. Pyl z jednoho květu na druhý přenášíme jemným štětečkem. U druhů, které tvoří velké množství květů, opylujeme přímo odtrženým květem tak, že prašníky se zralým pylem otíráme o blizny druhých květů, nebo z nich setřásáme žlutavé obláčky pylu do květů, které chceme oplodnit. Opylujeme dopoledne kolem 10. — 11. hodiny. Brzy ráno není pyl zralý a neuvolňuje se z prašníků.
Aponogetony jsou samosprašné i cizosprašné. Tvorbu semen zde ovlivňují především vnější podmínky. Protože akvaristé pěstují tyto rostliny nejčastěji ze semen, jsou poměrně složité podmínky úspěchu popsány v úvodní kapitole čeledě Aponogetonaceae.

UMĚLÉ OPYLOVÁNÍ


U druhů, kde převládá cizosprašnost, je bezpodmínečně nutné umělé opylování. V podstatě to znamená, že pyl z jednoho květu přenášíme na bliznu druhého květu. Aby šlo o opravdové cizosprášení, musí oba květy vyrůstat na dvou různých rostlinách vzniklých ze semen.
Kvete-li nám jediná rostlina, z které potřebujeme nutně získat semena, snažíme se ji opylit několika způsoby. Jednak opylujeme různé květy navzájem, přičemž přenášíme pyl z květů, které jsou na květenství co nejdále od oplodňovaného květu, jednak, pokud je to možné, opylujeme mezi sebou květy vytvořené na odlišných stoncích (např. u kalatek, šípatkovců a šípatek je běžné, že jedna rostlina vytvoří současně 2—3 květní stonky).
Dále se osvědčilo opylit květ směsí pylu vlastního a pylu zcela cizího, tj. smíchat pyl kvetoucí rostliny s pylem rostliny jiného druhu, ale téhož rodu, Kvete-li nám například současně cizosprašný Echinodorus paniculatus a samosprašný Echinodorus cordifolius, opylujeme Echinodorus paniculatus směsí pylu obou druhů.
Tento způsob se velmi osvědčil v jiných oborech zahradnictví a máme pokusně zjištěno, že takto spolehlivě získáváme semena u cizosprašných druhů šípatkovců; cizí pyl umožní oplodnění květů vlastním pylem, aniž vzniknou kříženci.

V akváriích je ovšem velké množství druhů nebo rodů akvarijních rostlin, které bud vůbec nekvetou (Hygrophila polysperma, Najas, Lagarosiphon), nebo kvetou jen velmi vzácně (Elodea, Anubias). Některé druhy kvetou za určitých podmínek pod vodou i v emersní kultuře celkem snadno, ale zatím v umělých podmínkách nikdy nevytvořily semena (Vallisneria). Proto jsme dosud výhradně odkázáni na jejich vegetativní rozmnožování, což se může projevit během generací tím, že rostliny kvetou stále vzácněji, nebo že sice vytvářejí květní stonky, ale místo květů se na nich vytvářejí kořenující pupenové rostliny. Příkladem může být známý šípatkovec červenolistý (Echinodorus osiris), na jehož květním stonku se bud tvoří jen kořenující mladé rostliny, nebo poupata, která se neotevírají ani tehdy, vyvedeme-li stonek nad hladinu vody. K vykvetení vyžaduje tento druh mnoho speciální péče.

ROZMNOŽOVÁNÍ AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Vodní rostliny lze množit v podstatě dvěma způsoby - vegetativně (nepohlavně) a generativně (pohlavně), tedy semeny nebo plody.
Vegetativní, nepohlavní způsob rozmnožování je v praxi mezi akvaristy nejvíce rozšířen pro svou jednoduchost. Rostliny získané vegetativním rozmnožováním jsou poměrné vyspělé a rychle se vyvíjejí. Ze semen (generativně) proto akvaristé rozmnožují obvykle jen ty druhy, které se jinak množit nedají. Přesto je tento způsob důležitý především tam, kde potřebujeme získat velké množství potomstva, tj. především v pěstírnách.
Z hlediska kvality je množení rostlin ze semen lepší. Množíme-li některý druh pouze vegetativně, množíme vlastně soustavné jedno rostlinné tělo, takže rostlina během několika pokolení nutně degeneruje; tato degenerace se projevuje sníženou odolností k vnějším nepříznivým podmínkám, zakrslým růstem, popřípadě tím, že rostlina soustavné nevytváří květní orgány. Všechny kladné vlastnosti rostlin lze trvale udržet jen generativně, tj. získáním semen a jejich výsevem.

Rostliny dvoudomé mají na jedné rostlině jen květy samčí, na jiných rostlinách jsou jen květy samičí. Tedy celá rostlina je buď samčího nebo samičího pohlaví. Jsou to např. rody Vallisneria, Elodea, Lagarosiphon a další.
Mezi jmenovanými třemi typy rostlin je pochopitelně řada kombinací a přechodných forem. Rostliny obojaké a jednodomé mohou být buď cizosprašné nebo samosprašné. Rostliny samosprašné se opylují vlastním pylem a oplodňují se obvykle velmi snadno. U cizosprášení jde o oplodnění blizny jedné rostliny pylem druhé rostliny. Mnoho akvarijních rostlin je samosprašných a získání semen zde není problémem. Patří sem např. rody Aponogeton, Ottelia, Sagittaria, některé echinodory, Nuphar, Barclaya a další.
Pochopitelně tyto samosprašné druhy mohou být oplodněny také pylem jiné rostliny téhož druhu. Samosprašnost tedy není výlučnou vlastností, ale všechny samosprašné rostliny jsou současně cizosprašné. Výjimky tvoří takové druhy, u kterých dochází k oplodnění ještě před otevřením květu nebo druhy kvetoucí pod vodou. V takových případech se květy vůbec neotevírají, přesto se tvoří semena. Příkladem je např. Barclaya longifolia a tomuto jevu říkáme kleistogamie.
O cizosprášení můžeme hovořit jen tehdy, použijeme-li pyl jedné rostliny na blizny druhé rostliny. U typicky cizosprašných druhů je samosprášení skoro nemožné. Zde je nutno připomenout, že máme-li k dispozici dvě rostliny, které vznikly vegetativně z matečného jedince, nejde o cizosprášení. Obě rostliny jsou totiž ve všech vlastnostech geneticky naprosto stejné. Ve skutečnosti se nejedná o dva samostatné jedince, ale o tutéž rostlinu rozdělenou na dvě části, schopné samostatného života. Pěstujeme-li však takto vzniklé rostliny ve velmi odlišných podmínkách, naděje na oplodnění se poněkud zvýší.

TAKÉ ROSTLINY MAJÍ SVÉ SEXUÁLNÍ PROBLÉMY



Květy vodních rostlin jsou pýchou každého akvaristy. Většina akvarijních rostlin kvete velmi nesnadno a množí se vegetativně vytvářením nových rostlin na odnožích. Některé druhy přesto můžeme rozmnožit jen ze semen (např. aponogetony). Kromě toho jsou květy některých vodních druhů tak atraktivní, že se svou krásou vyrovnají orchidejím.
Sexuální problémy rostlin jsou velmi složité. Seznámíme se s hlavními terminy, s kterými se setkáme ve speciální části této knihy.
Rostliny obojaké mají v každém květu jak samčí, tak samičí orgány. Zpravidla jsou uprostřed květu umístěny semeníky, kolem nich v jednom nebo ve více kruzích jsou umístěny tyčinky. Obojaké rostliny převládají, je jich co do počtu nejvíce.
Rostliny jednodomé mají zvlášť květy samčí (nesoucí jenom tyčinky) a zvlášť květy samičí, nesoucí jen semeníky.