Některé rostliny rostou dobře po celý rok, jiné na zimu omezují vývoj a shazují část listů, které pak zahnívají a porušují čistotu vody. Tomu musíme předejít. U rostlinných druhů, které na podzim zatahují, odstraníme listy hned, jak začnou žloutnout. Je-li nádrž hustě zarostlá, rostliny protrháme, aby zbý¬vající vegetace měla dostatek světla a lépe přezimovala.
Počasí, lépe řečeno atmosférický tlak, má na rybky nemalý vliv. Při změně tlaku před bouří můžeme pozorovat nedostatek kyslíku. Rybky plavou u hladiny a lapají po vzduchu. Při slunečním počasí a při vysokém tlaku se rybkám daří lépe a většina druhů tetrovitých ryb se snadněji vytírá. Čichavci se naopak lépe vytřou při nízkém tlaku.
V akváriu dobře zarostlém vodními rostlinami, bez vzduchovacího a filtrovacího zařízení, můžeme chovat na 2—3 l vody jednu jikrnatou rybku asi 2—4 cm velkou. Živorodky jsou obvykle náročnější. Na jednu živorodku musíme počítat 3—51 vody, protože výkaly těchto rybek rychleji kazí vodu. U ryb 10—15 cm velkých počítáme i s 8—10 l vody na jednu. Chováme-li však v akváriu čichavce, dáváme dokonce na dva l litr vody za předpokladu, že jde o malé druhy. Avšak takové druhy, které sbírají potravu ze dna a ryjí v něm, např. sumečky, v nefiltrované nádrži chovat nemůžeme. Vzduchujeme-li a filtrujeme-li nádrž, lze počet rybek, úměrně zvýšit. Poměr jedna rybka na 2—3 litry vody se však nemá porušovat. Výjimku zde tvoří rybí potěr.
Velký volný prostor však také rybkám nesvědčí. Zjistilo se, že rybky chované v malém počtu ve velké nádrži byly plaché a lekavé. Jakmile byly vpuštěny do nádrže další rybky, a to i jiné druhy, změnily své chování; ihned se hezky vybarvily a klidně proplouvaly nádrží. Proto také úměrnost co do počtu rybek má v akváriu velký význam a platí zde zásada zlaté střední cesty.
Při osazování používáme vodní rostliny pocházející z různých oblastí a při¬hlížíme k tomu, aby akvárium bylo efektní. Rostliny sázíme do skupin nebo trsů o několika jedincích a kombinujeme druhy různobarevné s různolistými. Z porostu dna mezi nízkými rostlinami dáme vyniknout velkým a dekorativ¬ním druhům. I při osazování společného akvária platí zásada nedávat do jed¬né nádrže druhy se zcela odlišnými požadavky na životní prostředí.

A k v á r i u m b e z r y b

Tyto nádrže jsou vkusným bytovým doplňkem, které ve spojení s vhodně volenou květinovou výzdobou vytvoří v bytě příjemnou atmosféru. Tento druh nádrží, vyžadující méně péče než běžné pokojové květiny, by měl být součástí bytové architektury každého bytu s ústředním topením, protože vyrovnává velký nedostatek těchto bytů, tj. příliš suchý vzduch a mnohdy vůbec umožňuje pěstovat ty druhy pokojových rostlin, které nesnášejí suchý vzduch a kterým se při ústředním topení nedaří.
Tento typ nádrží obvykle osazujeme nejméně náročnými rostlinami, které se množí vegetativně; často používáme jen jediný druh. Doporučujeme především zákrutichy se spirálovitě stočenými listy (Vallisneria americana, V. portugalensis). Tato rostlina hustě zaroste celý prostor nádrže; velmi efektně působí světlo umístěné pod vodou v takto hustě zarostlém akváriu.
Dále je možné osadit dno nízkými rostlinami, které hustě zarostou celou plochu nádrže a vytvoří spodní patro vegetace. K tomu se hodí například Sagittaria subulata var. subulata, Marsilea brownii, Echinodorus quadricostatus nebo E. tenellus. Zelený koberec na dně se pak doplní rostlinami s dlouhými, ve vodě se volně vznášejícími a hustě olistěnými lodyhami, jako jsou např. stolístky (Myriophyllum), doušky (Elodea, Egeria, Lagarosiphon), nebo 2—3 trsy velkolistých rostlin s listy sahajícími až k hladině, které se nerozrůstají oddenkovými nebo kořenovými výběžky (Aponogeton, Echinodorus).
Takto osazené nádrže nevyžadují téměř žádnou péči. Aby nezarůstaly řasami, nasadíme do nich některý druh plžů; pak stačí jednou za 2—4 týdny nahradit odpařenou vodu. Tyto dekorační nádrže umísťujeme v bytě buď samostatně, nebo jako součást květinového koutu, protože pokojové květiny v blízkosti akvárií mimořádně dobře rostou.

VEGETATIVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ VODNÍCH ROSTLIN

Tento způsob je akvaristům nejlépe známý a používá se jak v bytových nádržích, tak i v pěstírnách, kde je ovšem méně efektivní než generativní množení ze semen.
Některé druhy vodních rostlin se běžně množí oddenkovými výběžky (kryptokoryny) nebo kořenovými výběžky (šípatky). U šípatkovců je tento způsob poměrně vzácný a vyskytuje se jen u nejmenších druhů (Echinodorus quadricostatus, E. tenellus). Nejběžnější vegetativní způsob množení šípatkovců je tvorba nových (pupenových) rostlin na květních stoncích, kde vznikají kořenující rostlinky v paždí stopek květů, často místo nich.
Mnoho druhů vodních rostlin se množí tak, že menší nebo větší části rostlinného těla mohou zakořenit a pokračovat v růstu. Je to běžné například u rostlin z rodů Ludwigia, Elodea, Ammania, Alternanthera a mnoha dalších, které z každého odděleného článku lodyhy vyhánějí z úžlabních pupenů nové větve. Tato schopnost je u některých rostlin vyvinuta tak silně, že zakořeňují i odtržené listy nebo jejich úlomky, např. u druhů Hygrophila polysperma a Bacopa amplexicaulis.
Dalším zdrojem vegetativního rozmnožování jsou oddenky četných druhů. Oddélíme-li je od mateční rostliny, vytvářejí se na nich ze spících oček nové kořenující rostliny, které se časem oddělí. Je to výhodné zvláště u rostlin s dlouhým, plazivým nebo válcovitým oddenkem, jako mají rody Anubias, Lagenandra, Acorus a někteří šípatkovci, např. Echinodorus osiris.
U vytrvalých rostlin bez typického válcovitého oddenku se nové rostliny vytvářejí po obvodu kulovitého zdřevnatělého oddenku, který jsme vytrhli ze dna a ponechali na světle pod vodou (například Echinodorus berteroi).
Oddenky některých vytrvalých rostlin můžeme též dělit tak, že je rozřízneme na 2—6 částí, z nichž každá má schopnost dále samostatně růst. Je to možné u většiny rostlin z čeledě Araceae, dále u aponogetonů a u všech větších druhů šípatkovců atd. U některých vytrvalých vodních rostlin nelze oddenek dělit; dělením oddenku bud rostlinu zcela zničíme, nebo poroste jen jediná část rozděleného oddenku, na které zůstal vegetační vrchol (stulíky, lekníny atd).
Protože vegetativní množení nevyžaduje, až na malé výjimky, zvláštní odborné znalosti a probíhá obvykle samovolné, bez zásahů akvaristy nebo pěstitele, nevyžaduje tato problematika podrobný popis. Některé výjimky jsou uvedeny ve speciální části přímo u druhů, na které se vztahují.

Zimují-li semena vlhká, musí se skladovat v nízkých teplotách, které brání vyklíčení. I přechodné zvýšení teploty často již nad 8 °C může způsobit velké ztráty klíčivosti, zvláště u našich rostlin, například stulíků, jejichž semena přezimujeme ve vlhku a chladnu, zabalená do mechu nebo zasypaná pískem. Při přezimování na sucho zabraňujeme klíčení nedostatkem vláhy, při zimování vlhkých semen nedostatkem teploty.
Zjara vyséváme semena vodních rostlin při teplotách 15 až 20 °C (u rostlin mírného až subtropického pásma) a při teplotách 25—28 °C (u rostlin z tropů).
Do hlubší vody (kolem 10 cm) vyséváme jen semena typicky submersních druhů (Ottelia, Barclaya, Nuphar). Obojživelné druhy vyséváme na povrch vlhkého písku, a teprve když semena vyklíčí a přichytí se podkladu, zaléváme je asi 1 —2 cm vrstvou vody. Je to vhodné například u druhů Bacopa, Limnophila, Myriophyllum, Sagittaria, u některých druhů rodu Echinodorus apod.
Mnoho vodních rostlin předpěstováváme jen emersně, tj. i po vyklíčení ponecháváme v nádobách jen vlhký písek, který zaplavujeme několikacentimetrovou vrstvou vody až v době, kdy semenáčky dosáhnou výšky kolem 5—8 cm. Tento postup je nejvhodnější pro většinu šípatkovců, například Echinodorus cordifolius, E. paniculatus, E. tenellus a další. U několika druhů je to jediný vhodný způsob rychlého vypěstování vzrostlých jedinců, např. u Samolus valerandii, Ammania, Ludwigia, Hygrophila atd.
Aponogetony jsou jediné rostliny, které předkličujeme. Jejich semena ponecháme po uzráni v měkké, nejlépe dešťové vodě při teplotách kolem 12—15 °C na dobu asi 1 až 2 měsíců. Pak jim zvýšíme teplotu asi na 25 °C a necháme je předklíčit. Semenáčky se stonkem dlouhým 2—2,5 cm, s listy a s dobře vytvořenými kořeny pak vysazujeme na dno mělké, světlé nádrže do písku a postupné jim zvyšujeme hladinu. Semena původních, nekřížených druhů aponogetonů ponecháváme v chladné vodě obvykle celou zimu, tj. od sklizně plné dozrálých semen až do jara, které ve sklenících pěstíren začíná v únoru.

KLÍČENÍ SEMEN VODNÍCH ROSTLIN A PŘEDPĚSTOVÁNÍ SEMENÁČKŮ

Semena některých vodních rostlin snadno přijímají vodu a rychle bobtnají, protože nemají mimořádně pevné osemení. Klíčí proto velmi snadno a rychle (např. šípatkovci, šípatky). U jiných druhů jsou semena pevná, tvrdá a klíčí až po delším působení vody a mikrobů, kteří svou činností naruší jejich obal. Tak například semena rdestů vyžadují delší dobu anaerobní fermentace v bahně. V umělých podmínkách jich ponecháváme velké množství v malých nádobách, kde se jejich povrch anaerobně rozkládá, přičemž se vytvářejí páchnoucí plyny. V těchto podmínkách pak hromadně klíčí.
Semena některých vodních rostlin klíčí hned po uzrání, např. Pontederiaceae (Eichhornia, Heteranthera). U jiných druhů vyžadují semena kratší nebo delší období klidu (1—6 měsíců) mezi uzráním a vyklíčením. Sem náleží většina vodních rostlin. Ve stadiu klidu přetrvávají semena období sucha nebo chladna.
Plně vyzrálá semena sklízíme z matečních rostlin obvykle v pozdním létě a na podzim, vyséváme je zjara v únoru až v březnu. Téměř všechny druhy semen vodních rostlin snášejí dobře vyschnutí, dokonce i ta semena, která zrají pod vodou, jako např. u druhů Ottelia, Barclaya a pod.
Pokud přezimujeme suchá semena, musíme je po sklizni nechat řádně vyschnout; teprve potom je sáčkujeme a ukládáme v suché, větrané místnosti. Skladování ve sklenících s vysokou vlhkostí vzduchu velmi rychle snižuje jejich klíčivost. Platí zde tedy zásada, že zimují-li semena v průměrných pokojových teplotách (nad 15 °C), vyžadují velmi suché prostředí.

Vlastní technika opylování je jistě každému akvaristovi známa. Pyl z jednoho květu na druhý přenášíme jemným štětečkem. U druhů, které tvoří velké množství květů, opylujeme přímo odtrženým květem tak, že prašníky se zralým pylem otíráme o blizny druhých květů, nebo z nich setřásáme žlutavé obláčky pylu do květů, které chceme oplodnit. Opylujeme dopoledne kolem 10. — 11. hodiny. Brzy ráno není pyl zralý a neuvolňuje se z prašníků.
Aponogetony jsou samosprašné i cizosprašné. Tvorbu semen zde ovlivňují především vnější podmínky. Protože akvaristé pěstují tyto rostliny nejčastěji ze semen, jsou poměrně složité podmínky úspěchu popsány v úvodní kapitole čeledě Aponogetonaceae.

V akváriích je ovšem velké množství druhů nebo rodů akvarijních rostlin, které bud vůbec nekvetou (Hygrophila polysperma, Najas, Lagarosiphon), nebo kvetou jen velmi vzácně (Elodea, Anubias). Některé druhy kvetou za určitých podmínek pod vodou i v emersní kultuře celkem snadno, ale zatím v umělých podmínkách nikdy nevytvořily semena (Vallisneria). Proto jsme dosud výhradně odkázáni na jejich vegetativní rozmnožování, což se může projevit během generací tím, že rostliny kvetou stále vzácněji, nebo že sice vytvářejí květní stonky, ale místo květů se na nich vytvářejí kořenující pupenové rostliny. Příkladem může být známý šípatkovec červenolistý (Echinodorus osiris), na jehož květním stonku se bud tvoří jen kořenující mladé rostliny, nebo poupata, která se neotevírají ani tehdy, vyvedeme-li stonek nad hladinu vody. K vykvetení vyžaduje tento druh mnoho speciální péče.

ROZMNOŽOVÁNÍ AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Vodní rostliny lze množit v podstatě dvěma způsoby - vegetativně (nepohlavně) a generativně (pohlavně), tedy semeny nebo plody.
Vegetativní, nepohlavní způsob rozmnožování je v praxi mezi akvaristy nejvíce rozšířen pro svou jednoduchost. Rostliny získané vegetativním rozmnožováním jsou poměrné vyspělé a rychle se vyvíjejí. Ze semen (generativně) proto akvaristé rozmnožují obvykle jen ty druhy, které se jinak množit nedají. Přesto je tento způsob důležitý především tam, kde potřebujeme získat velké množství potomstva, tj. především v pěstírnách.
Z hlediska kvality je množení rostlin ze semen lepší. Množíme-li některý druh pouze vegetativně, množíme vlastně soustavné jedno rostlinné tělo, takže rostlina během několika pokolení nutně degeneruje; tato degenerace se projevuje sníženou odolností k vnějším nepříznivým podmínkám, zakrslým růstem, popřípadě tím, že rostlina soustavné nevytváří květní orgány. Všechny kladné vlastnosti rostlin lze trvale udržet jen generativně, tj. získáním semen a jejich výsevem.

Rostliny dvoudomé mají na jedné rostlině jen květy samčí, na jiných rostlinách jsou jen květy samičí. Tedy celá rostlina je buď samčího nebo samičího pohlaví. Jsou to např. rody Vallisneria, Elodea, Lagarosiphon a další.
Mezi jmenovanými třemi typy rostlin je pochopitelně řada kombinací a přechodných forem. Rostliny obojaké a jednodomé mohou být buď cizosprašné nebo samosprašné. Rostliny samosprašné se opylují vlastním pylem a oplodňují se obvykle velmi snadno. U cizosprášení jde o oplodnění blizny jedné rostliny pylem druhé rostliny. Mnoho akvarijních rostlin je samosprašných a získání semen zde není problémem. Patří sem např. rody Aponogeton, Ottelia, Sagittaria, některé echinodory, Nuphar, Barclaya a další.
Pochopitelně tyto samosprašné druhy mohou být oplodněny také pylem jiné rostliny téhož druhu. Samosprašnost tedy není výlučnou vlastností, ale všechny samosprašné rostliny jsou současně cizosprašné. Výjimky tvoří takové druhy, u kterých dochází k oplodnění ještě před otevřením květu nebo druhy kvetoucí pod vodou. V takových případech se květy vůbec neotevírají, přesto se tvoří semena. Příkladem je např. Barclaya longifolia a tomuto jevu říkáme kleistogamie.
O cizosprášení můžeme hovořit jen tehdy, použijeme-li pyl jedné rostliny na blizny druhé rostliny. U typicky cizosprašných druhů je samosprášení skoro nemožné. Zde je nutno připomenout, že máme-li k dispozici dvě rostliny, které vznikly vegetativně z matečného jedince, nejde o cizosprášení. Obě rostliny jsou totiž ve všech vlastnostech geneticky naprosto stejné. Ve skutečnosti se nejedná o dva samostatné jedince, ale o tutéž rostlinu rozdělenou na dvě části, schopné samostatného života. Pěstujeme-li však takto vzniklé rostliny ve velmi odlišných podmínkách, naděje na oplodnění se poněkud zvýší.

Doporučuji čtenáři, aby se nedal mýlit nejrůznějšími publikovanými zkušenostmi, ani obrázky, kde jsou nakreslené malé rostliny pěstované v čistém písku a vedle nich obři pěstovaní v písku s úrodnou zemí nebo umělými živinami. Jde o to, jak by takové obrázky (kdyby byly pravdivé), vypadaly za další 1, 2 nebo 3 roky, až se projeví vliv anaerobního rozkladu a jedovatých plynů. A kdo nevěří, ať se jde podívat k profesionálům, kde se aklimatizují čerstvé importy akvarijních rostlin. Skoro vždy najde jen čistě vypraný písek.

V rozporu s těmito uvedenými skutečnostmi zůstává faktem, že akvaristé mohou mít dočasný úspěch s materiálem, skládajícím se ze směsi nejrůznějších materiálů (písek, rašelina, půda, umělá hnojiva, jíl). Takovéto metody jsou však vhodné jen ve speciálních případech a nelze je zevšeobecňovat. Řekneme-li rašelina, zahradnická půda, jíl, neříkáme nic. Musíme totiž dodat celou řadu bližších údajů, jako je pH, obsah alespoň 4 hlavních živin (dusík, draslík, kyselina fosforečná, vápno) a některých mikroprvků, obsah humusu a další a další. A který akvarista může zjišťovat všechny potřebné údaje, které nelze získat bez dobře vybavené laboratoře? Jediná správná metoda, kterou lze všeobecně doporučit, je tato:
Na dno akvária použijeme výhradně čistě vypraný, křemičitý písek zbavený nečistot a jemných částic. Průměrná velikost zrn by měla být od 2 do 6 mm. Takovýto materiál neobsahuje vůbec žádné živiny a jediným zdrojem výživy je nepatrné množství minerálií obsažených v použité vodě. V prvním roce po založení akvária použijeme jen větší rostliny, které mají uložen dostatek rezervních látek, tj. rostliny s náležitě vytvořeným, mohutným oddenkem, hlízami nebo kořeny. Jsou to např. větší druhy rodu Echinodorus, Cryptocoryne, Lagenandra, Aponogeton, Crinum a řada dalších. V čerstvě založené nádrži nemůžeme pěstovat rostliny bez rezervních orgánů, jako je např. Myriophyllum, Ludwigia, Cabomba a jiné. Během prvního roku se v nádrži vytvoří dostatek detritu. Jsou to zbytky potravy, exkrementy ryb a odumřelé listy rostlin. Tento detrit se dostává částečně do hrubozrnného písku. Tam se činností všudypřítomných mikrobů rozkládá na minerální látky, což je ideální výživa pro rostliny. Tak se v akváriu pomalu začne vytvářet tak žádoucí biologická rovnováha. Ryby vytvářejí detrit, ten je mineralizován a slouží k výživě rostlin. V prvním roce je tedy dno chudé, s postupující dobou je na živiny bohatší a bohatší. Pochopitelně je to odvislé od druhů a počtu pěstovaných ryb. Pro rostliny nejkvalitnější detrit poskytují živorodky. V normálním akváriu je detritu obvykle přebytek. Občas jej proto běžnými metodami odstraňujeme. K výživě rostlin úplně postačí ta část detritu, která se dostane hlouběji pod povrch písčitého dna. Asi 2—3 roky staré akvárium s takto založeným dnem je ideálním prostředím pro růst a vývoj všech druhů rostlin.

Konečně další chybou

je přejímání zahradnických zkušeností z pěstování suchozemských rostlin. Do půdy pro pěstování pokojových květin se vždy přidává rašelina. Nikoli jako zdroj výživy, ale především jako látka, schopná zadržet dostatek vody. Rašelina neobsahuje skoro žádné živiny a z tohoto hlediska je naprosto nevýznamná. U rostlin pěstovaných pod vodou je použití rašeliny naprosto neúčelné a ve většině případů dokonce velmi škodlivé. Stejně škodlivé je přidávat do písku na dno akvária zahradnickou půdu nebo humus, případně jíl.
Vodní rostliny nejsou závislé jen na výživě přijímané kořeny, jako převážná část rostlin suchozemských. Přijímají živiny celým povrchem těla, především listy. Spokojí se proto čistě vypraným, křemičitým pískem. Některé typické submersní rostliny kořeny buď vůbec nevytvářejí (Ceratophyllum, Utricularia), nebo jen velmi krátké a nevětvené (Elodea, Najas). Takové kořeny slouží spíše jen k zachycení rostliny na dně. Jejich podíl na přijímání živin je nepatrný. V akvaristické literatuře jsme svědky ostrých sporů v tom směru, zda zakořeněné ponořené rostliny (např. Cryptocoryne, Echinodorus) přijímají větší část živin svými kořeny nebo povrchem listů. Takové spory jsou neužitečné. Obě strany mají obvykle pravdu, protože stejná rostlina může v určitém období přijímat živiny převážně kořeny, jindy převážně povrchem listů. Závisí to na tom, co je snazší a odkud má rostlina živiny přístupnější. Platí zde zásada, že rozpuštěné živiny jsou tím přístupnější, čím je jejich roztok řidší. Je-li v půdě nadbytek živin, jsou dostupnější minerální látky z vody, a proto rostlina dá přednost příjmu živin povrchem listů - a naopak. Pokud hnojíme, je lépe hnojit méně a častěji než více a v delších časových intervalech.

VÝŽIVA AKVARIJNÍCH ROSTLIN

Tato kapitola by se také mohla jmenovat »zakládání akvária« nebo »složení dna pokojové nádrže«. Je to jeden z nejdiskutovanějších problémů a dovolím si přesto prohlásit, že to není žádná věda. Vědu z tohoto problému udělala řada autorů, kteří za každou cenu chtěli kopírovat přírodu, tj. podmínky, ve kterých akvarijní rostliny nacházíme v přírodě. Pokojové akvárium není a ani nemůže být kopií přírody. V umělých podmínkách našich bytů pěstujeme vodní rostliny ve zcela odlišném prostředí, a přesto poskytujeme rostlinám mnohem vhodnější růstové možnosti, než jaké měly na přirozených lokalitách. Kde jsou příčiny protichůdných informací?
Především v mylných představách o úrodnosti tropické půdy. Neproniknutelné džungle, hustá vegetace a nesmírně rychlý růst tropických pralesů svádí mnoho autorů k chybné dedukci, že půda tropických pralesů je velmi úrodná. Pravý opak je pravdou.

Rostliny

jsou producenti, živočichové jsou konzumenti
Rostliny jsou proto základem života nejen v akváriu, ale na Zemi vůbec. Rostliny mají schopnost přijímat živiny ve formě minerálních prvků, a to nejen z půdy, ale také ze vzduchu. Za součinnosti světla probíhá složitou cestou proces, který nazýváme asimilací. Při tomto procesu vzniká z neústrojných (anorganických) látek ústrojná (organická) hmota. Nesmíme se proto divit, když z 1 kg půdy nám vyroste 10 kg těžká rostlina.
Živočichové nedovedou zpracovávat neústrojnou hmotu. Základní složkou potravy živočichů jsou ústrojná rostlinná krmiva (býložravci). Maso býložravců pak je potravou šelem nebo dravců. Rostliny tedy mohou trvale žít bez živočichů - živočichové však nejsou schopni života bez rostlin. Rostliny jsou kromě uvedených údajů navíc zdrojem kyslíku na Zemi, který je naprosto nezbytný pro veškerý život vyšších organismů. To platí i pro život pod vodou, tj. v akváriu.

Základem dobrých vztahů mezi jednotlivými živými organismy v přírodě je biologická rovnováha. V akvaristice se jedná o vztahy mezi rostlinami a živočichy (rybami).
Jaké jsou nejzákladnější rozdíly mezi rostlinami a živočichy?

Vhodné akvarijní rostliny:

Několik podmínek které rostliny vyžadují:
1. Substrát dna, v němž se uchytí kořeny.
2. Denně 12 až 14 hodin světla, aby mohla dostatečně probíhat fotosyntéza.
3. Dostatek živin zajišťovaný pravidelným hnojením.
4. Dostatek oxidu uhličitého pro fotosyntézu.
5. Mírnou cirkulaci vidy zajištěnou filtrem, při níž se živiny a oxid uhličitý rozloží rovnoměrně v celém objemu nádrže.
6. Pravidelné protrhávání rychle rostoucích druhů, které by jinak ostatní rostliny utlačovaly.
Rostliny, které se snadno pěstují:
Rostliny s růžicí listů - Kryptokoryny, Šípatky, Šípatkovce
Anubisy
Rostliny s dlouhou lodyhou
Kapradiny
Plovoucí rostliny

Trhutka plovoucí

Riccia fluitans
Čeleď: Ricciaceae (trhutkovité).
Rozšíření: Po celém světě.
Vzhled: játrovka s „lodyžkami"
(stélkami) asi 2 cm dlouhými.
Plovoucí, nebo k substrátu
přichycená rostlina. Stélka plochá,
vidličnatě větvená, často
vzájemně prorostlá; roste
polštářovitě.
Péče: Bezproblémová, pravidelně
přihnojovat. Zcela měkkou, na
živiny chudou vodu dlouhodobě
nesnáší, včas přihnojit! Nesnáší
silný pohyb vody.
Světlo: 50 W/100 l (i méně).
Voda: 15-30 °C; 2-15 °dKH;
pH 6,0-8,0.
Množení: Dělením polštářů.

Měchýřka jávská

Vesicularia dubyana

Čeleď: Hypnaceae
(roky tov i té).
Rozšíření: Indie, Malajsie, Jáva.
Vzhled: Mechorost s jemnými
stonky a dvěma řadami malých
kopinatých lístků; ty jsou až 4 mm
dlouhé. Přidržuje se rhizoidy na
kamenech, dřevu nebo na dně.
Vydatně se větví a vytváří husté
polštáře.
Péče: Vsazení do substrátu není
nutné; bezproblémová.
Světlo: okolo 25 W/100 l.
Voda: 20-30 °C; 2-15 °dKH;
pH 5,8-7,5.
Množení: Dělením polštářů.
Rada: Vhodná výtěrová rostlina
pro organizmy, vytírající se u dna.

Hnědovka křídlatá

Microsorium pteropus

Čeleď: Polypodiaceae
(osladičovité).
Rozšíření: Tropická jihovýchodní
Asie.
Vzhled: Kapradina asi 20 cm
vysoká. Rhizom plazivý, zelený,
listy nedělené, řapíkaté, kopinaté,
vzácně trojlaločné.
Péče: Rhizom nevysazujte, ale
přivažte ke dřevu nebo kameni.
Světlo: 30 W/100 l.
Voda: 20-28 °C; 2-12 °dKH;
pH 5,5-7,5.
Množení: Dceřinými rostlinkami
na listech a kořenech nebo
dělením rhizomů.
Umístění: Solitérně nebo ve skupinách
v popředí a ve středu nádrže

Rohatec žluťuchovitý

Ceratopteris thalictroides

Čeleď: Ceratopteridaceae
(Parkeriaceae) (rohatcovité).
Rozšíření: Tropy celého světa.
Vzhled: Kapradina až 50 cm
vysoká. Tvoří husté růžice
světlezelených listů, hluboce
jemně dělených, stejně jako velké,

jemně rozvětvené polykormony.
Rohatec rohatý (Ceratopteris
cornuta) a rohatec křídlatý
(Ceratopteris pteridoides) bývají
často označovány jen za růstové
formy rohatce žluťuchovitého.
Péče: V živinami bohaté vodě
rychle roste a dobře se množí!
Nevysazovat hluboko, „kořenová
hlava" musí být nad substrátem
viditelná.
Světlo: 50 W/100 l.
Voda: 22-30 °C; 5-15 °dKH;
pH 6,5-7,5.
Množení: Dceřinými rostlinkami
z okrajů listů, velmi produktivní.
Umístění: Solitérně, ve velkých
nádržích skupinovitě do pozadí.
Lze pěstovat i jako plovoucí.