Konečně další chybou

je přejímání zahradnických zkušeností z pěstování suchozemských rostlin. Do půdy pro pěstování pokojových květin se vždy přidává rašelina. Nikoli jako zdroj výživy, ale především jako látka, schopná zadržet dostatek vody. Rašelina neobsahuje skoro žádné živiny a z tohoto hlediska je naprosto nevýznamná. U rostlin pěstovaných pod vodou je použití rašeliny naprosto neúčelné a ve většině případů dokonce velmi škodlivé. Stejně škodlivé je přidávat do písku na dno akvária zahradnickou půdu nebo humus, případně jíl.
Vodní rostliny nejsou závislé jen na výživě přijímané kořeny, jako převážná část rostlin suchozemských. Přijímají živiny celým povrchem těla, především listy. Spokojí se proto čistě vypraným, křemičitým pískem. Některé typické submersní rostliny kořeny buď vůbec nevytvářejí (Ceratophyllum, Utricularia), nebo jen velmi krátké a nevětvené (Elodea, Najas). Takové kořeny slouží spíše jen k zachycení rostliny na dně. Jejich podíl na přijímání živin je nepatrný. V akvaristické literatuře jsme svědky ostrých sporů v tom směru, zda zakořeněné ponořené rostliny (např. Cryptocoryne, Echinodorus) přijímají větší část živin svými kořeny nebo povrchem listů. Takové spory jsou neužitečné. Obě strany mají obvykle pravdu, protože stejná rostlina může v určitém období přijímat živiny převážně kořeny, jindy převážně povrchem listů. Závisí to na tom, co je snazší a odkud má rostlina živiny přístupnější. Platí zde zásada, že rozpuštěné živiny jsou tím přístupnější, čím je jejich roztok řidší. Je-li v půdě nadbytek živin, jsou dostupnější minerální látky z vody, a proto rostlina dá přednost příjmu živin povrchem listů - a naopak. Pokud hnojíme, je lépe hnojit méně a častěji než více a v delších časových intervalech.