Je důležité, aby detrit byl v písku rozkládán za přístupu kyslíku. Takovému rozkladu říkáme aerobiosa. Proto jsou příměsi rašeliny, jílu nebo půdy tak nebezpečné. Takové dno není provzdušněno, nemá do něj přístup kyslík a rozklad organické hmoty (detritu) probíhá za tzv. anaerobiosy (bez přístupu kyslíku). Doprovodným jevem každé anaerobiosy je tvoření jedovatých plynů. Ze dna se uvolňují bubliny, nápadné zvláště při vytržení některých rostlin. Tyto jedovaté plyny (nejčastěji sirovodík) mohou zahubit ryby i rostliny. Umělá hnojiva proto v akvaristice skoro vůbec nepoužíváme, protože ryby zásadně jsou schopny poskytnout rostlinám dostatečný zdroj výživy. Snad jen v prvním roce při zakládání nádrže můžeme použít nepatrné množství umělých hnojiv, dodávaných odbornými firmami. Tato hnojiva dáváme přímo na dno nádrže, tedy úplně pod vrstvu písku. Snažíme se tak zabránit jejich rozpuštění ve vodním sloupci. To se ovšem podaří jen zřídka a každý nadbytek živin ve vodě má za následek přílišné rozmnožení řas a později prvoků. Důsledkem jsou různé zákaly vody, které následují velmi často po použití umělých hnojiv.
Hovoříme-li v této knize v následných kapitolách o chudém nebo bohatém dně, máme na mysli zásadně dno složené z čistého, křemičitého písku. Za chudé považujeme dno v prvních dvou letech po založení akvária, všeobecně pak dno v nádržích s malým počtem ryb. Dno v nádržích starších 2—3 roky s malým až středně velkým počtem ryb (asi 1 ryba na 5 litrů) považujeme za středně bohaté, v nádržích asi s 3—5 rybami na 5 litrů vody za velmi bohaté.