aqarium

Austrofundulus transilis

2011-09-21T03:38:00.000-07:00

Halančík venezuelský
Cyprinodiontidae — Halančikovití
Až 7 cm — Venezuela — 1965

Tělíčko má podobné rybkám rodu Nothobranchius ale je však větší. Základní zbarvení je tmavošedé, s kovově modrým leskem na těle i ploutvích, u břicha světlejší. Na přední části těla jsou tmavé body, které přecházejí směrem dozadu v síťovitou kresbu. Na hřbetě a u řitní ploutve je rybka zelenkavě lesklá. Paprsky silně vyvinutých prsních ploutví jsou tmavé. Malé břišní ploutve jsou hnědé, hřbetní a řitní ploutve jsou zdobené tmavými tečkami. Nejkrásnější je velká zelená ocasní ploutev, která je zakončená širokým červeným pruhem. Oko je zeleně zářící.
Samička je nevýrazněji zbarvena, je menší a postrádá barevné lemování oca¬sní ploutve.
Chov a odchov jako u Cynolebias belloti. Jsou to rybky nesnášenlivé, nespolečenské, vyžadují větší nádrž a měkkou vodu. Svolné se třou, vývin jiker však trvá 6 měsíců.

Austrofundulus dolichopterus

2011-06-20T05:49:00.000-07:00

Halančík dlouhoploutvý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Venezuela v krajích Guarico, Cojedes a Apure v příležitostných tůňkách – 1966

Tělíčko má tato rybka podobné rybkám rodu Pterolebias. Sameček je lehounce kovově modře zabarven. Po stranách těla na ploutvičkách, hlavně na ocasní ploutvi, má nepravidelně tvarované a rozmístěné tmavohnědé až červené kresby. Na ploutvích, hlavně na vlajkovitě protažených koncích nepárových ploutví, je kovově modrý nádech.
Samička je šedě olivová bez zvláštních kreseb. Ploutve jsou jen mírně prota¬žené.
Chov a odchov jako u Cynolebias bellotti a Pterolebiasperuensis.

Austrofundulus dolichopterus Halančík dlouhoploutvý

2011-05-25T23:50:00.000-07:00

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Venezuela v krajích Guarico, Cojedes a Apure v příležitostných tůňkách – 1966

Tělíčko má podobající se rybkám rodu Pterolebias. Sameček má trošku kovově modré zabarvení. Po stranách těla na ploutvích, hlavně na ocasní ploutvi, se vyskytují nepravidelně tvarované a rozmístěné tmavohnědé až červené kresby. Na ploutvích, převážně na vlajkovitě protažených koncích nepárových ploutví, má kovově modrý nádech.
Samička má barvu šedě olivovou bez zvláštních kreseb. Ploutve má jen mírně protažené.
Chov a odchov jako u Cynolebias bellotti a Pterolebiasperuensis.

Astyanax mexicanus

2011-05-09T00:36:00.000-07:00

Tetra mexická
Characidae — Trnobřichovití
Až 8 cm — Texas až na jih k Panamě — 1949

Tělíčko má elipsovitě protáhlé,je štíhlejší než ostatní druhy.Barvu má stříbřitou až trošku bronzovou. Horní část tělíčka má barvu olivovou. Zprvu neznatelné podélné matně zelené stříbřité pásmo se od násadce řitní ploutve směrem k ocasní ploutvi zvýrazňuje. Ocasní skvrna je kulatá, vpředu a vzadu světle žlutě ohraničená. Střední paprsky řitní ploutve jsou černé. Ploutve má žlutavé až lehce červenavé. Přední špička řitní ploutve je bílá. Samička je v těle daleko plnější. Chov a odchov jako u Ctenobrycon spilurus.
Od rybky Astyanax mexicanus se vyskytují v podzemních jeskyních v provin¬cii San Lois Potosi v Mexiku slepé rybky, které byly popsány a uvedeny do akvaristiky jako Anoptichthys Jordáni, A. hubbsi a A. antrobius. Nejznámější je tetra slepá (Anoptichthys Jordáni) s elipsovitě protáhlým tělem. Dospívající a dospělé ryby jsou slepé. Jejich oči a malé dutiny jsou zakrnělé a často přerostlé kůží. Mladé rybky mají malé oči funkčně činné jen velmi krátkou dobu, asi 48 hodin po vylíhnutí, kdy ještě reagují na světlo. Potom ztrácejí zrak, poněvadž žijí ve tmě podzemních vod. Oko zůstává ulo¬ženo na dně očnice a rybky vnímají potravu jen hmatovými a čichovými smy¬sly. Hmatový smysl je u nich vyvinut v postranní čáře. Tělo je masově růžové, s přibývajícím stářím stříbřitě lesklé, bez pigmentových buněk. Ploutve jsou bezbarvé, lehce načervenalé. Potěr má v některých chovech kosočtvercovou skvrnu na kořeni ocasu. Sameček je štíhlejší. Samička je silnější v břišní části těla.
Chov: 20 ° C. Střední nádrž, která nemusí být zatemněná, voda vodovodní. Rybky jezdí předkloněné hlavou dolů neklidně po dně a neustále hledají potravu. Jsou mírumilovné, všežravé a vhodné do společného akvária.
Odchov: 24 až 27 °C. Středně velká nádrž (stačí i obsah 15 litrů), zatemněná, voda čirá, raději tvrdší. Rybky se vytírají do jemnolistých rostlin a jsou velmi plodné (500—1000 kusů jiker i více). Potěr se líhne za 24 hodin, asi pátý den se rozplave a přijímá živou potravu. Velmi rychle roste. Rodiče po tření ihned odlovíme, poněvadž požírají jikry.

Astyanax bimaculatus Tetra dvouskvrnná

2011-03-08T07:30:00.000-08:00

Characidae — Trnobřichovití
Až 12 cm — Severovýchodní a východní Jižní Amerika — 1907

Tělíčko má ze stran hodně stlačené, vysoké a je nepravidelně oválné. Tato rybka zbarvená stříbřitě, může mít i nádech bronzové. V horní části těla je olivově zbarvená. Nad postranní čarou za skřelí je výrazná, podélně oválná černá skvrna. Druhá tmavá skvrna je na kořeni ocasní ploutve a často se zužuje do středních paprsků ocasní ploutve. Všechny ploutve jsou žlutavé. Samička je daleko plnější.
Chov jako u Ctenobrycon spilurus, odchov se pravděpodobně dosud nezda¬řil.
Vzhledem k značnému geografickému rozšíření jsou druhy rodu Astyanax tvarově i barevně velmi variabilní, a proto jejich přesné určení — v případě neznalosti lokality — je i pro odborníky obtížné.

Astronotus ocellatus Vrubozobec paví

2011-02-09T05:30:00.000-08:00

Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 20 cm — Střední a severní část Jižní Ameriky, poříčí Amazonky, Páraná, Rio Paraguay a Rio Negro — 1929

Tělíčko má silné, vysoké, ze stran trochu stlačené. Hlavičku má velkou a oči má vysoko umístěné.Tato Rybička upoutá tím, že je v různém stáří jinak vybarvená. Když dosáhne velikosti 3—4 cm tak je podobná svým nádherným zbarvením korálovým rybám. Pohlavně dospělé rybičky mají tělíčko tmavě olivově zelené až čokoládově hnědé se žlutavou nepravidelnou pruhovanou kresbou („želvovité zabarvení") a skvrnkami, které přecházejí též na ploutve. Na kořeni ocasní ploutve má tmavou skvrnu, která je červeně olemovaná a podobá se pávímu oku. Rybky pohlavně vyspějí až když dorostou velikosti 10—12 cm.
Sameček má často tři dobře viditelné kulaté skvrny na ostnaté části hřbetní ploutve. Jinak jsou samička i sameček stejně zbarveny.
Chov: 22 °C. Nádrž velkých rozměrů s kamenitým dnem, bez osázení nebo jen s rostlinkami v květináčích a s plovoucími rostlinami. Rybky jsou nesnášenlivé, žravé, v dospělosti bez výjimky dravé. Lze je chovat ve společnosti jen stejně velkých ryb. Povahy jsou rozdílné. Některé rybičky jsou snášenlivé, jiné rády útočí nejen na svůj druh, ale i k jiným rybám. Dospělé ryby potřebují vydatné krmení hrubší živou potravou nebo též kousky syrového masa.
Odchov: 26 °C. Samičky kladou jikry na kameny; hlídají je oba rodiče. Potěr přenášejí do jamek v písku a dále opatrují. Už jako první potravu přijímají rozplavané rybky buchanky.

Arnoldichthys spilopterus Tetra červenooká

2010-10-26T03:54:00.000-07:00

Characidae – Trnobřichovití
Tropická západní Afrika, hlavně Lagos až k ústí Nigeru

Tělo má tato rybka protáhlé, ze stran stlačené, modravě až zeleně se třpytí. Bříško má zlatožluté které se růžově leskne. Od oka s výrazně červenou duhovkou až do vidlicovitě vykrojené ocasní ploutve se táhne několik podélných pruhů, z nichž střední je nejtmavší, kovově lesklý a také nejširší. Nad ním je světlejší duhově zbarvený pruh, pod ním pruh žlutobílý. V hřbetní ploutvi má větší oválnou, až černou skvrnu která je vroubená bíle. Svislé ploutve má zbarvené do žluta. Řitní ploutev je zdobená tmavou kresbou. Sameček má v řitní ploutvi červenou skvrnu.
Samička má v řitní ploutvi neostře ohraničenou tmavou až černou skvrnu.
Chov: 24°C. Nádrž velká, mírně osázená, dobře krytá sklem. Dno tmavé, voda měkká, slabě kyselá. Jsou to čilé a nenáročné rybky. Všežravci.
Odchov: 26°C. Středně velká podlouhlá nádrž, voda měkká 3-4 stupně něm. tvrdosti, slabě kyselá. Při tření se rybky k sobě přitisknou a za silného chvění těla volně vypouštějí jikry. Jsou velmi produktivní. Potěr se vykulí po 30—35 hodinách, sedmý den se rozplave. Dřívější pojmenování: Petersius spilopterus.

Štikovec žlutý

2010-06-15T01:57:00.000-07:00

Aplocheilus panchax rubropunctatus

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Jižní Indie, Madras, Cejlon — 1909

Tělíčko má tato rybka štikovité, protáhlé, zeshora zploštělé, v předu skoro oblé, směrem dozadu ze stran silně stlačené. Tlamičku má širokou, která je přizpůsobená k lovení potravy z hladiny. Má žlutavě zelený podklad s řadou červených a zlatavě lesklých skvrnek. Svislé ploutve má žluté s červenými a zelenými skvrnkami a čárkami.
Sameček má hřbetní a řitní ploutve vzadu zaostřené. Samička je menší, matněji zbarvená a má zakulacené ploutve. Na kořeni ocásku má někdy příčné pruhy. Na úponu hřbetní ploutve je poznatelná černá skvrna.
Chov: 22°C. Nádrž musí být střední i menší, hodně zarostlá, kterou doplníme plovoucími rostlinami, kvalitně prosvětlená, a musí mít rybka možnost úkrytu. Voda neutrální. Rybky doporučuji chovat samostatně, kdyžtak jen v párech. Nádrž je důležité dobře krýt shora, rybky dovedou vyskočit i malou skulinou. Jsou ale mírumilovné apotřebují živou potravu.
Odchov: 26°C. Menší nádrž, může být i ta, ve které byly chovány, voda polotvrdá. Samička klade jikry, denně asi 10 kusů, na rostliny. Lze je dobře odsát skleněnou trubičkou a uchovat v miskách s vodou. Potěr se líhne asi za 14 dnů. Po vylíhnutí přijímá ihned jemnou živou potravu. Dřívější pojmenování: Panchax parvus, Haplochilus panchax var. Blocki, Aphyosemion parvus, Aplocheilus blockii.

Aplocheilus panchax panchax

2010-06-07T02:38:00.000-07:00

Štikovec indický
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 8 cm - Přední a Zadní Indie, Cejlon, Malaj. poloostr. a Sundské ostrovy – 1899

Tělíčko má jako A. lineatus, má modravý podklad s řadou červených puntíků. Jelikož není tak živě vybarvený, není pro akvaristy tolik zajímavý. Sameček má ploutve červené, černě lemované. Samička je zbarvená jednodušeji.
Chov a odchov jako u A lineatus. Rybky se rády rvou.
Dřívější pojmenování: Panchax panchax, Haplochilus panchax.

Štikovec páskovaný

2010-05-25T01:42:00.000-07:00

Aplocheilus lineatus

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 10 cm - Přední Indie a Cejlon – 1909

Tělíčko má štikovitě protáhlé, tlamičku širokou. Samečci dosahují větší velikosti,jsou pestřejší, a mají mnoho řad zelených zlatově svítících teček, zasahující až na červené ploutve. Řitní ploutev je červeně lemovanou.
Samička je zpravidla tmavější a má výraznější příčné pruhy na tělíčku.
Chov: 20 °C. Nádrž musí být větší, voda normální, osadíme plovoucími rostlinami. Rybka se moc nepohybuje a větší část dne tráví nehybně kousek pod hladinou nebo ve spleti rostlin.Tato rybka je dravá a chováme ji jen ve společnosti větších ryb. Vyžaduje živou potravu, kdyžtak loví rybí potěr.
Odchov: 24 °C. Je celkem snadný, po celý rok můžeme odchovat i několik set kusů. Tře se do jemných rostlin a do kořenů volně plovoucích rostlin, na které lepí jikry. Potěr musí mít živou potravu a při kvalitním krmení je za šest měsíců už dospělá.
Dřívější pojmenování: Haplochilus rubrostigma, Haplochilus lineatus, Panchax lineatus.

Štikovec cejlonský

2010-05-19T04:01:00.000-07:00

Aplocheilus dayi

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 8 cm — Jižni Indie — 1909

Tělo štikovité jako u předchozí.Rybička je hodně lehce zbarvená, v modravém a zelenavém odstínu, posetá jednotlivými červenými tečkami. Hřbet má zlatě žlutavý. Hřbetní ploutev má žlutavou, ocasní ploutev má zelenavou a má červený pruh v dolní části. Řitní ploutev má v úponu zelenavou s četnými jemnými Červenými proužky. Oko má velké, duhovka světle žlutá až zelenavá. Samička má zaoblené ploutve a na bocích časem silně vystupuje příčné pruhování.
Chov a odchov je stejný jako u Aplocheilichtys macrophtalmm. Nádrž musíme dobře přikrýt. Rybičky chováme samostatně, jsou nesnášenlivé, a potřebují dostatek živého krmiva. Třou se obvykle v rostlinách a v kořenech které jsou v blízkosti dna. Voda má být měkká. Každý den klade samička 8—10 jiker velkých 2 mm. Potěr se líhne asi za 12 dnů.

Štikovec příčnopruhý

2010-05-11T04:14:00.000-07:00

Aplocheilichthys spilauchen

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 6 cm — Tropická západní Afrika, od Senegalu až ke Kongu — 1904

Tělo má tato rybka podlouhlé, žlutavě zelené, když na ni dopadá světlo modře se třpytí. Na násadci ocasu je zdobené 12—13 stříbřitými uzoučkými příčnými pruhy. Nad prsními ploutvemi na týlu je modrozeleně svítící skvrna. Ploutve jsou zbarveny do žluté.
Sameček je bez modrozelené skvrny. Samička má ploutve bezbarvé.
Chov: 22 °C. Nádrž střední nebo i větší, musíme jí dobře zakrýt ,musí mít možnost rozplavu,hlavně u hladiny, protože se rybky zdržují výhradně u hladiny. Voda tvrdá, osolená, vydatně prokysličená. Doporučují se l—2 lžičky na 10 litrů vody.
Odchov: 28 °C, je dost obtížný. Jikry je nejlépe očistit od ochranného obalu a uchovávat je v polotvrdé slané vodě při velmi nízkém sloupci vody (1-2 cm), při teplotě 25 °C, po dobu asi 14 dnů. Ve vodě tvrdší, asi 8 stupňů něm. tvrdosti, se potěr líhne až za 4 týdny. Potěr vyžaduje jemnou živou potravu.

Štikovec zářnooký

2010-05-10T00:03:00.000-07:00

Aplocheilichthys macrophthalmus macrophthalmus

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 3,5 cm — Pobřeží Nigérie, Lagos — 1929

Tělo má tato ryba podlouhlé, vzadu ze stran stlačené, průsvitné, měděné se lesknoucí, se zelenavým odstínem. Za skřelemi má podélný, svítivě modrozelený pruh až ke konci ocasní ploutve provázený shora jemnou černou čarou. Liché ploutve hřbetní a řitní jsou žlutavě zelené, jsou lemované bělavě šedým, může být i modravý okraj. V ocasní ploutvi má na zelenavém podkladě tmavé zelené tečky, přecházející k okraji v červené. Břišní ploutve jsou bezbarvé. Oko má velké, nápadně zelenozlatě zářící. Sameček má hřbetní a řitní ploutev protaženou do špičky. Plynový měchýřek je v dolní části prohnutý.
Samička je méně zbarvená a má hřbetní a řitní ploutev zakulacenou.
Chov: 20°C. Nádrž střední, voda normální, dobře prokysličená (vzducho¬vat). Na výkyvy teploty nejsou rybky choulostivé. Vyžadují však hodně rostlinného porostu s dostatkem volného místa na pohyb. Rybičkám vyhovuje prosvětlené prostředí a rozmanitá potrava sbíraná z hladiny. Jsou milé a nejraději žijí v houfu.
Odchov: 24°C. Nádrž malá o obsahu 10 litrů, s jemnolistými rostlinami. Voda naprosto čirá, hodně prokysličená, měkká. Dáváme dvě samičky k jed¬nomu samečkovi. Jikry jsou poměrně velké a tvrdé a rodiče je obvykle nepožírají. Potěr se líhne za 10—14 dnů. Ihned po vylíhnutí se potěr zdržuje u hladiny a přijímá velmi drobnou živou potravu. Je značně citlivý na vytvoření šedé blanky na hladině, způsobené různými baktériemi. Proto se doporučuje jemně vzduchovat. Až ve velikosti l cm opouští potěr prostor pod hladinou a sestupuje níž za větší potravou. Mladé rybky pohlavně dospívají až po roce.

Apistogramma

2010-05-07T06:18:00.000-07:00

Apistogramma trifasciatum haraldschultzi
Cichlidka třípruhá Schultzova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 5 cm — Severní území Máto Grosso — 1959

Tělo podobné A. kleei. Zbarvení je světle modré až modrozeleně lesklé, šupinky tmavě ohraničené. Břišní část je žlutavá. Pruhování jako u A. kleei.
Sameček má kovově červeně zbarvenou přední část hřbetní ploutve. Měkká část hřbetní ploutve je u hřbetu modrá, popř. zelená, k okraji žlutá. Všechny špičky ploutve a první tři paprsky jsou sytě černé. Řitní ploutev je zbarvená podobně. Břišní ploutve jsou žlutavé, první paprsky jsou červenavé, protaže¬né špičky bílé, dále krvavě červené. Ocasní ploutev je žlutá, uprostřed světle modrá; prsní ploutve jsou bezbarvé, průhledné. Několik lesklých světle mod¬rých skvrn zdobí hlavu. Samička je menší, v době tření je žlutá.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Samci mezi sebou bojují o prvenství. Ke zranění nedochází.

Apistogramma trifasciatum trifasciatum
Cichlidka třípruhá
je velmi podobná popisovanému poddruhu, je však nevýrazněji vybarvená.

Apistogramma weisei
Cichlidka Weiseova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Střední povodí Amazonky — 1913

Je podobná tvarem těla A. agassizi. Zbarvení je olivově zelené. Od horního pysku přes oko až na kořen ocasu se táhne výrazný černý podélný pruh pro¬vázený shora i zdola zlatožlutou páskou. Na skřelích jsou zeleně svítící tečky a čárky. Ploutve zelenavé, červeně tečkované.
Samička je menší, víc žlutavá, při dopadajícím světle s červeným leskem.
Chov a odchov jako u A. agassizi.

Apistogramma

2010-05-06T00:08:00.000-07:00

Apistogramma reitzigi
Cichlidka žlutá
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 5 cm — Střední povodí Rio Paraguay – 1936

Tělo je podlouhlé, ze stran silně stlačené. Hřbet zelenošedý, boky šedě naž¬loutlé, hrdlo a břicho žluté s modravým leskem. Na skřelích a pod okem zele¬ně světélkující tečky a čárky. Hřbetní a řitní ploutve jsou v přední části šedo¬zelené s modravým leskem, zadní část ploutví je víc žlutavá. Tmavé skvrny sahají ze hřbetu do hřbetní ploutve. Ocasní ploutev je bledě žlutá. Podélné a příčné pruhování je málokdy znatelné. Samička je menší, tmavší, ve tření žlutavá až červenavá.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Rybky se hodí do společnosti rybek stej¬né velikosti. Chov nemusí vždy probíhat bez nepříjemností. Voda slabě alka¬lická. Samičky kladou velké cihlově zbarvené jikry i na listy rostlin. 40—80 jiker z jednoho tření opatruje jen samička. Samečka musíme po tření odlovit.

Apistogramma sweglesi
Cichlidka Sweglesova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 6 cm — Peru — 1960

Tělo štíhlé, podobné A. kleei. Zbarvení je hnědavé až žlutě olivové, hřbetní část červenavě hnědá, břicho bělavé. Okraje šupinek jsou většinou tmavě zbarvené. Černý podélný pruh od horní čelisti přes oko až ke kořeni ocasní ploutve je shora i zdola provázen dvěma řadami světlých šupinek. Od spodní¬ho okraje oka je svislý černý proužek zahnutý dopředu. Hřbetní a řitní plou¬tve jsou modrošedé až kouřově šedé, s hnědočerným lemem. Břišní a prsní ploutve jsou šedavé. Ocasní ploutev je slabě červenohnědá. Měkká část hřbetní a ocasní ploutve je zdobená něžnou šachovnicovou kresbou. Ocasní ploutev je protažena do dvou dlouhých špičatých konců. Samička je celkově světlejší, žlutoolivová, v přirovnání k samečkovi celkově nevýrazněji zbarve¬ná, má však prsní ploutve výrazně hnědočerné. Chov a odchov jako u A. agassizi.

Apistogramma taeniatum
Cichlidka oranžová
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Amazonka, Peru — 1960

Tělo poměrně vysoké, ze stran silně stlačené. Zbarvení je olivově žluté, hlava, zátylek a hřbet jsou tmavší. Na hřbetě je 6 krátkých náznakových příčných proužků. Od žaberního oblouku nahoru přes oko a odtud podélně středem až do kořene ocasní ploutve se táhne ze skvrn složený tmavý pruh. Břišní plou¬tve a oba kraje ocasní ploutve jsou u samečka oranžové, samička má protaže¬né paprsky břišních ploutví černé. Ocasní ploutev je šachovnicově prokreslená. Hřbetní a řitní ploutve jsou oranžové; první tři paprsky hřbetní ploutve jsou černavé.
Samička je menší, nemá hřbetní ploutev paprskovitě protaženou.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Jsou to nenáročné rybky, všežravci. Nej¬silnější jedinec prohání ostatní, proto je nutné zabudovat v akváriu úkryty.

Apistogramma

2010-05-04T23:44:00.000-07:00

Apistogramma ornatipinnis
Cichlidka krásnoploutvá
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Západní Guayana — 1936

Tělo je podlouhle oválné, na bocích silně stlačené. Šupinky jsou poměrně vel¬ké. Na hnědavém podkladě s tmavými skvrnami a málo zřetelnými proužky má rybka lesklý sytě černý pruh na skřelích a dvě řady lesklých teček na bocích. Ploutve mají pěknou kresbu a jsou zbarveny červenavě. Sameček má hřbetní a řitní ploutev dlouze protaženou, oranžově zbarvenou s tmavým lemováním.
Samička je menší a nenápadnější, hřbetní a řitní ploutev má zaoblenou.
Chov: 24°C, odchov: 28°C, jinak jako u A. agassizi. Jikry jsou žlutavé.

Apistogramma ortmanni
Cichlidka Ortmannova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Západní Guayana a střední povodí Amazonky — 1934

Je podobná A corumbae, liší se větším počtem podélných pruhů. Samička je menší, nevýrazně zbarvená a nemá hřbetní ploutev protaženou.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Jikry jsou bělavé. Samička je klade libo¬volně kamkoliv, i na sklo nádrže.

Apistogramma pertense
Cichlidka skvrnoocasá
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 5,5 cm — Střední tok Amazonky mezi Manausem a Santarémem a RioTapanos — 1911

Tělo podlouhle oválné, ze stran mírně stlačené. Postranní čára je přerušená a nedokončená. Zbarvení je většinou šedohnědé s měnící se kresbou, kterou tvoří 7—8 černavých příčných pruhů, jeden podélný pruh přes celé tělo a několik málo zřetelných tmavých skvrn. Všechny šupinky mají tmavý okraj. Od oka k hrdlu probíhá obloukovitý černý proužek. Hřbetní a řitní ploutev zdobí řada modrozelených a červenavých teček. Na kořeni ocasu je černá skvrna.
Sameček má v době tření žlutooranžově zbarvené břicho.
Samička je menší, zlatožlutá, hřbetní ploutev nemá protaženou.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Rybky jsou však náročnější na teplotu.
Jikry jsou oranžové.

Apistogramma borellii

2010-05-02T09:28:00.000-07:00

Cichlidka Borelliho
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7,5 cm — Máto Grosso, Rio Paraguay, na jih až po Argentinu — 1936

Velmi pěkná, v našich akváriích doposud jen ojediněle chovaná rybka. Same¬ček je tmavohnědý, na bocích s nádherným modravým leskem. Hřbetní, řitní a břišní ploutve jsou jemně namodralé s tmavým okrajem, často s bílými špič¬kami. Měkké části hřbetní a řitní ploutve jsou někdy modrozeleně tečkované. Ocasní ploutev je žlutavá.
Samička je menší, nevýrazné zbarvená, ploutve neprotažené.
Chov a odchov jako u A. agassizi. Rybky jsou choulostivé na pokles teplo¬ty.

Apistogramma commbrae
Cichlidka tečkovaná
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 5 cm — Povodí řeky Páraná a Rio Paraguay — 1906

Tělo podobné jako u A. agassizi, ale spíše krátké než podlouhlé, oválné, ze stran stlačené. Zbarvení je velmi proměnlivé, všeobecně žlutohnědavé, s proužkovitou a tečkovitou kresbou po bocích a řadou Černých skvrn. Během tření přechází barva do syté žluté. Od tlamky až ke kořeni ocasní ploutve pro¬bíhá černý podélný pruh, kde končí kulatou skvrnou. Na trupu je 6—7 nevý¬razných příčných proužků. Od zátylku přes oko se táhne černý ohnutý prou¬žek. Ploutve jsou špinavě žlutavé. Hřbetní ploutev je u samečka dlouhá a zašpičatělá. Samička je menší, často matně zbarvená a má hřbetní ploutev zakulacenou.
Chov: 22 °C. Nádrž střední, se starší, měkkou, dobře prokysličenou vodou. Jinak jako u A. agassizi Rybky jsou však náročnější na teplotu.
Odchov: 28 °C, jako u A agassizi. Jikry jsou podlouhlé, žlutohnědavé a oše¬třuje je samička.

Apistogramma kleei
Cichlidka Kleeova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Horní tok Amazonky — 1964

Tělo protáhlé, ze stran značně stlačené. Výrazné černé oči jsou vysoko posa¬zené. Základní zbarvení je tmavě šedé, břicho je o něco světlejší. Po stranách těla probíhají dva podélné černé pruhy. V horním pruhu je černá čtvercovitá skvrna, typická pro skupinu ryb „trífasciatum". Tlusté pysky jsou modročerné. Od oka ke spodnímu okraji žaberního oblouku se táhne nepravidelný pruh, další je umístěn mezi okem a okrajem horního pysku. Paprskovitě protažená hřbetní ploutev je nádherně zbarvená. Střídají se zde zlatožlutá, vínově čer¬vená, okrově žlutá a sytě černá barva. Řitní ploutev je žlutavá, v paprscích vínově červená. Ocasní ploutev je okrově až zeleně žlutá, s krásnými výrazný¬mi vínově červenými proužky ve směru ploutevních paprsků. Na konci střed¬ních paprsků jsou 3—4 výrazné vínově červené příčné pruhy, které jsou pro tento druh charakteristické. Břišní ploutve jsou žlutavé, prodloužené paprsky jsou vínově červené. Prsní ploutve jsou bezbarvé. Rybky svým vzezřením při¬pomínají dravce, ačkoli jsou to rybky mírné.
Chov a odchov jako u A. agassizi.

Halančík Walkerův,Cichlidka Agassizova

2010-04-30T03:01:00.000-07:00

Aphyosemion walkeri

Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 6 cm — Okolí řeky Tóno mezi Ghanou a Pobřežím slonoviny — 1952

Rybka je velmi podobná A. gardneri. Sameček je na bocích zbarvený modro-fialově, břicho je světle hnědé, hřbet hnědavý a na celém těle je červenohnědá kresba. Výrazná je červená hadovitá kresba na hlavě a v krajině zaber. Prsní a břišní ploutve jsou nažloutle červené s modravým nádechem, hřbetní plou-tev je žlutá s červeným tečkováním a lemováním. Ocasní ploutev je žlutá, střed modrý s červenohnědými skvrnami, v rozích je vroubená červenými pruhy.
Samička je menší, méně výrazně zbarvená.
Chov a odchov jako u A. gardneri. Rybky se vytírají v rašelině s dlouhými vlákny. Jikry jsou velké až 1,5 mm, sklovitě průhledné, nelepkavé. Je možno je ponechat v misce s vodou, pak trvá vývoj 4—5 týdnů, nebo je uschováme ve vlhké rašelině a pak trvá vývoj 6 týdnů. Potěr rychle roste a ve stáří 10 týdnů je schopný tření.

Apistogramma agassizi

Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 7 cm — Povodí veletoku Amazonky — 1909

Tělo je protáhlé, z boků stlačené. Hřbetní ploutev dlouhá. Hřbet je zelenomo¬drý, boky oranžově zbarvené, směrem dozadu přecházejí do barvy zelenomo¬dré. Skřele jsou svítivé modře čárkované. Celé tělo je poseté zářivými zeleno¬modrými tečkami. Od tlamky se táhne až na kořen ocasu hnědočervený podélný pruh. Druhý pruh se táhne od tlamky obloukem směrem dolů. Všech¬ny ploutve jsou krásně zbarvené, nejvíce v oranžovém odstínu, jen prsní plou¬tve jsou bezbarvé.
Sameček je výrazněji zbarvený, paprsky hřbetní a řitní ploutve má protažené. Samička je menší a nemá prodloužené ploutve.
Chov: 22 °C. Nádrž střední, husté zarostlá, s možnostmi úkrytu, dobře pro¬světlená. Voda měkká, slabě kyselá, nepříliš stará, dobře prokysličená. Rybky jsou mírné, snášenlivé, mimo dobu tření neryjí, ve společné nádrži však žijí celkem skrytě. Jsou poměrně málo pohyblivé. Rybky jsou choulostivé na jakékoliv chemikálie a celkovou výměnu vody. Vyžadují živou vydatnou potravu.
Odchov: 26 ° C. Tření probíhá jako u mnoha cichlid. Rybky se vytírají do jeskyněk, na pevný podklad, popřípadě na list rostliny. Při tření se samička obrací hřbetem dolů, naklade několik lepkavých jiker a sameček mezitím „hlí¬dá" se staženou ocasní ploutví. Jikry oplozuje zajímavým způsobem. Neobrací se k jikrám bříškem, nýbrž zaujme jen šikmou polohu, třepe tělíčkem a vypouští velmi lehké sperma. Potěr se líhne 3 dny, samička jej ošetřuje a často přemísťuje. Samečka po tření ihned odlevíme. Během tření nesmějí být rybky rušeny. Je lépe nádrž při tření zatemnit papírem. Potěr krmíme drobnou jemnou živou potravou, ale až po strávení žloutkového váčku. Potěr bývá už po 14 dnech samostatný, proto odlevíme i samičku. V potěru bývá obvykle víc samečků.

Halančíci

2010-04-29T06:01:00.000-07:00

Aphyosemion louessense
Halančík vlajkovitý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Kongo, řeka Niari — 1965

Tělo podobné A. australe. Světle zelené zbarvení je protkané červenými kres¬bami po celém těle i na ploutvích. Nápadná je červená kresba na ocasní plou¬tvi. Prsní ploutve jsou oranžové nebo žluté.
Chov a odchov jako u A. australe. Potěr se vykulí za 16—20 dnů, je poměr¬ně velký, ale velmi štíhlý.

Aphyosemion lujae
Halančík oranžový
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm - Střední Kongo – 1961

Sameček má tělo i ploutve oranžové, boky mají slabý zelenkavý nádech. Početné červené bodování se často spojuje v červené podélné řady. Mezi ploutevními paprsky ocasní ploutve jsou krátké červené čárky. Hřbetní a řitní ploutev je víc mramorovaná.
Samička je olivově zbarvená s mnoha malými hnědými tečkami po stranách těla a částečně na ploutvích.
Chov a odchov jako u A. australe, potěr těchto rybek je však daleko chou¬lostivější. Akvaristé nazývali tuto rybku Aphyosemion striatum.

Aphyosemion sjoestedti
Halančík modrý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 12 cm — Ústí řeky Nigeru a Kamerun — 1905

Tělo je protáhlé, válcovité, jen u kořene ocasní ploutve zploštělé, hlava kula¬tá, tlamka mírně rozšířená. Sameček má typickou lyrovitou ocasní ploutev. Ve zbarvení je rybka velmi měnivá. Modré až zelenomodré zbarvení převládá na celém těle. Po stranách těla a hlavy jsou svítivé sytě červené tečky, skvrny a proužky. Na ocasní modře opalizující ploutvi se znatelnými červenými proužky vynikají tři výrazně zbarvené a od sebe dělené části. Horní část je modrozelená s červeným podélným čárkováním, střední je žlutá a dolní blan¬kytně modrá s červeným podélným čárkováním. Řitní ploutev je na okraji modrozelená, uvnitř nažloutlá s červenými skvrnkami a proužky. Břišní plou¬tve jsou nažloutlé a červeně tečkované, prsní ploutve jsou světle modré. Samička je vybarvená jednoduše hnědočerveně až zelenavě, na bocích červe¬ně tečkovaná. Ploutve jsou žlutozelené, zakulacené.
Chov: 20 °C. Velká nádrž s hustším porostem, voda normální, mírně osole¬ná. Rybky se zdržují stále u dna. Je nutné chovat je samostatně v párech, poněvadž jsou rvavé a nesnášenlivé. Vyžadují nejen živou potravu, ale i malé rybky.
Odchov: 22°C, podobně jako u A. amoldi. K. odchovu lze použít větší elementky. Líhnutí je časově různé a kolísá mezi 6—8 týdny. Při tření můžeme nasadit na jednoho samečka dvě samičky. Vyšší teplota než 22 °C je škodli¬vá. Počet jiker 100—200 kusů. Tření lze několikrát do roka opakovat. Potěr roste velmi rychle a během 2—3 měsíců dospívá. Do tření však dáváme jen půl roku staré rybky. Dříve byla tato rybka známá jako Aphyosemion gulare coeruleum.

Halančíci

2010-04-27T07:46:00.000-07:00

Aphyosemion gardneri
Halančík Gardnerův
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 6 cm — Rovníková západní Afrika od Lagosu po Kamerun — 1957

Sameček má zbarvení světle zelené až jemně fialové, v zadní části těla víc sametově olivově zelené. Násadec ocasu je světle až ocelově modrý. Břicho je červenavé. Boky a hlavu zdobí nachově červené tečky, čárky a skvrnky, které zasahují do hřbetní a řitní ploutve, lemované žlutým a červeným pruhem. Ocasní ploutev je ve střední části modrá a červeně tečkovaná, nahoře a dole červeně lemovaná. I tyto rybky vykazují podle místa výskytu barevné rozdíly. Samička je hnědě olivová, ploutve má tmavočerveně tečkované. Celkově je menší.
Chov a odchov jako u A filamentosum. Lze postupovat i tak, že po vytření chovný pár odlovíme, vodu stáhneme až na 2—3 cm nad rašelinu s jikrami a zbývající vodu necháme vypařit. Rašelinu udržujeme vlhkou. Jikry jsou nejen citlivé na slunce, nýbrž i na rozptýlené světlo. Po šesti týdnech nalejeme na rašelinu měkkou vodu a potěr se jako obvykle vylíhne během několika hodin. Akvaristy je nesprávně označován A. calliurum a A. c. ahli.

Aphyosemion gulare
Halančík krásnoocasý
Cyprinodontidae – Halančíkovití
Až 8 cm - Jižní Nigérie – 1907

Sameček má po stranách těla a v ploutvích výrazně modrý až fialový lesk. Červené bodování po těle je velmi proměnlivé i co do počtu. Kresba v plou¬tvích připomíná rybku A filamentosum. Na spodním okraji řitní a ocasní ploutve je obvykle široký, červený pruh. Ocasní ploutev je nahoře i dole vlajkovitě protažená. Velká tmavá skvrna v zadní části hrdla je pro tento druh charakteristická.
Samička má po stranách těla a částečně v ploutvích jednotlivé hnědé tečky. Střední paprsky ocasní ploutve jsou mírně protažené.
Chov a odchov jako u A arnoldl Akvaristé nazývali tuto rybku Aphyosemion beauforti.

Aphyosemion christyi
Halančík červený
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm - Střední Kongo v okolí Stanley-Pool – 1950

Tělo štikovité, ale poměrně zakulacené. Sameček má zabarvení celkově červenavé. Celé tělo i hlava jsou hustě poseté červenými tečkami. Hřbetní a řitní ploutve jsou žlutavé s červeným proužkem a světle modře obroubené. Ocasní ploutev je žlutavá, červeně tečkovaná, nahoře i dole modře, žlutě a konečně červeně lemovaná. Všechny ploutve má protaženější, ale jen lehce zašpičatě¬lé.
Samička je šedá až žlutavá, skřele má jemně modré.
Chov a odchov jako u A. australe. Nejvhodnější doba vytírání je od jara až do konce června. Během této doby je samička schopna vypudit 200—250 jiker. Je však nutné samičce vyměnit partnera, protože jediný sameček není schopen po celou tuto dobu oplozovat jikry. Potěr se líhne asi za 14 dnů a je poměrně tmavý. Po měsíci je nutné mladé rybky třídit podle velikosti, neboť jinak jsou slabší jedinci ukousáni.

Halančíci

2010-04-19T02:46:00.000-07:00

Aphyosemion bualanum
Halančík tečkovaný
Cyprinodontidae - Halančíkovití
Až 5 cm - Východní Kamerun, v savanách v nitru střední Afriky – 1938

Tělo i ploutve samečka mají silně kovově modrý až modrofialový lesk. V přední části těla jsou podélné červené tečkované řady, v zadní části těla jsou příčné pruhy. Prsní ploutve jsou výrazně oranžové, na ostatních plou¬tvích jsou mezi ploutevními paprsky nerovnoměrně umístěné červené body a čárky. Ocasní ploutev je shora i zdola zdobená červenou, lyrovitou kresbou. Nepárové ploutve jsou vlajkovitě protažené.
Samička je zelenkavě hnědá, s jemnými tmavými příčnými pruhy v zadní části těla. Ploutve jsou bezbarvé nebo oranžově tónované.
Chov a odchov jako u A. australe.

Aphyosemion calliurum
Halančík praporkový
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Jižní Nigérie — 1908

Sameček je obvykle zelenkavě zbarvený, jeho zbarvení je však podle výskytu velmi proměnlivé. Obvykle září celé tělo červenými proužky a skvrnkami, na bocích tečkami. Hřbetní ploutev zelená, červeně tečkovaná. Ocasní ploutev je zbarvená stejně, nahoře a dole má červený pruh, dále modrý; zevní lemování je zlatožluté. Řitní ploutev je žlutá, se širokou tmavě červenou páskou, špičky ploutve jsou svítivě žluté. Samička je žlutá, někdy šedá až hnědavá se slabě červenými řadami teček a občasnou kulatou skvrnou v přední oblasti hrdla.
Chov a odchov jako u A, australe.
Dříve byla tato rybka známá jako Aphyosemion vexillifer.

Aphyosemion cinnamomeum
Halančík skořicový
Cyprinodontidae — Halančíkoviti
Až 5 cm — Západní Afrika, severně od Kumby — 1959

Sameček má tělo leskle skořicově zbarvené, směrem ke kořeni ocasu se obje¬vují modré až fialové tóny, které při dopadajícím světle přecházejí do zelena¬vé barvy. Ploutve září světle modře a jsou ohraničené širokým zlatým lemem. Samička je zbarvená šedohnědě.
Chov a odchov jako u A. arnoldi & A. gardneri Nejvhodnější do tření jsou rybky 7—8 měsíců staré. Potěr se vykulí po 20 dnech. Pro pomalý růst a pozd¬ní pohlavní dospělost má tento druh na rozdíl od ostatních halančíků poměr¬ně dlouhou životnost.

Aphyosemion filamentosum
Halančík vláknoploutvý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 4,5 cm — Tropická západní Afrika, okolí Toga — 1913

Tělo jako A. australe, má však řitní a ocasní ploutve vláknitě protažené. Zbar¬vení je modravé, břicho modrofialové. Tlamka a hřbet jsou černé se zeleným nádechem. Hruď a skřele jsou svítivě zelené. Po celém těle a na hlavě je teč¬kovaná a čárkovaná kresba. Hřbetní ploutev je zelenomodrá s červenými skvrnami a čárkami. Řitní ploutev je modravá s měděně červenými řadami teček a je ohraničena tmavočerveným a modrým pásem. Ocasní ploutev svě¬tle modrá, v horní části je mnoho podélných červených čárek, střed je červeně tečkovaný a spodní část ocasní ploutve, která je ohraničená tmavočerveným a modrým podélným pruhem, má barvu zlatožlutou. Samička je méně výrazně zbarvená a nemá ploutve vláknitě prodloužené. Je asi o l cm menší.
Chov a odchov jako u A. arnoldi. Vytírají se do mechovitých rostlin a rašeliny u dna. Jikry uchováváme v třecím porostu, popřípadě v rašelině delší dobu, asi 20 dnů. V rašelině s jikrami nesmějí zůstat zbytky potravy, např. nitěnky, zahnily by a plíseň by napadla i jikry.

Aphyosemion bivittatum

2010-03-16T04:58:00.000-07:00

Halančík dvoupásý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Kamerun a ústi řeky Nigeru — 1908

Tělo štíhlé, štikovité. Zbarvení těla je červenohnědé, směrem k břichu světlej¬ší. Úpon hřbetní ploutve fialový, na bocích jsou šupinky červeně lemované. Na skřelích je několik temně červených skvrn. Po celém těle se táhnou dva podélné hnědé až modročerné pruhy. Hřbetní ploutev protažená do špice je červenohnědá s jemným černým tečkováním a žlutým lemováním. Ocasní ploutev je žlutočervená, černě lemovaná. Řitní ploutev je nažloutlá s červenohnědým a černým lemováním. Břišní ploutve jsou světle zelené, prsní plou¬tve jsou bezbarvé, duhovka oka je zlatá. Samička je drobnější, nevýrazně zbarvená, ploutve zakulacené.
Chov: 22 °C. Nádrž střední nebo i menší, dobře zarostlá, doplněná plovoucí¬mi rostlinami. Voda měkká, slabě kyselá (pH 6,5-6,8). Rybka vyžaduje jen živou potravu. Zdržuje se ve středních vrstvách vody. Je klidná, neútočná, ráda vyskakuje. Nádrž je třeba dobře přikrývat.
Odchov: 25 °C. Nádrž menší, voda měkká, slabě kyselá, vložené jemnolisté rostliny. Při tření je sameček velmi bojovný, mnohdy samičku ubije. Během třecího údobí dají asi 100 jiker. Po tření rodiče odlovit Postup je podobný jako u A. australe. Potěr se líhne asi za 14 dnů. Samičky se po 3 týdnech zno¬vu zaplní. Potěr pohlavně dospívá po půl roce; do tření se však nedoporučuje nasazovat jedince mladší než 9 měsíců. Dřívější pojmenování Fundulus bivittatus. Vzhledem k velkému územnímu rozšíření má tento druh mnoho lokál¬ních kmenů, které lze někdy jen velmi těžko množit a držet. Naopak rybky pocházející z jihozápadní Nigérie a vulkanického území Kamerunu se dobře drží i množí. Z okolí Tiká importovaní halančíci jsou dlouhá léta známí pod jménem A. multicolor, A. loennbergi, A. bitaeniatum, A. pappenheimi, A. riggenbachi, A. bivittatum hollyi, A. splendopleure a A. unistrigatum; jsou to synonyma anebo nedostatečně definovaná jména pro poddruhy rybky popi¬sované (podle Štěrby).

Aphyosemion australe

2010-02-02T08:15:00.000-08:00

Halančík pestrý
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5,5 cm — Oblast Gabunu v západní Africe — 1913

Sameček má tělo štikovité, hnědočervené, skřele a část těla za nimi je zelená až modravá. Tělo a ploutve zdobí červené čárky a tečky. Hřbetní a řitní plou¬tve jsou praporkovitě protažené. Lyrovitá ocasní ploutev je nahoře i dole vláknovitě protažená, černofialově lemovaná a ve střední části zelenomodrá s červenými tečkami.
Samička je světle hnědá, s ojedinělými červenými tečkami na těle a nemá pro¬dloužené ploutve.
Chov: 22 °C. Nádrž i menší, zastíněná, voda měkká, slabě kyselá, čirá, trochu osolená a jako u všech rybek rodu Aphyosemion prostá nálevníků. Běžné osá¬zení lze doplnit plovoucími rostlinami. Rybky jsou mírumilovné, avšak chová¬me je samostatně, popřípadě s jinými mírumilovnými rybkami stejného dru¬hu. Vyžadují živou potravu.
Odchov: 24°C. Střední nebo také malá nádrž umístěná v šeru, voda měkká, slabě kyselá, čirá. Vložíme jakékoliv jemnolisté rostliny nebo větší chomáč umělých perlonových vláken. Rybky se vytírají nepravidelně, v několikaden¬ních přestávkách i několik týdnů. Lepkavé jikry jsou poměrně velké a dobře viditelné. Tenkou skleněnou trubičkou je setřeseme z rostlin, opatrně sesbírá¬me skleněnou kapilárou a přeneseme do malé čisté misky s nízkým stavem vody (2—3 cm) stejného složení, kterou přikryjeme sklem. Jikry jsou choulos¬tivé na světlo. Bílé a neoplozené jikry denně odstraňujeme. Když sbíráme jikry postupně, musíme mít několik misek, které si označíme datem. Plůdek se líhne za 10 dnů i po/ději. Vylíhlý potěr opatrně slejeme do zvlášť připravené nádržky. Potěr poměrně rychle roste a po 10 týdnech pohlavně dospívá. Ně¬kteří akvaristé znají tuto rybku také pod jménem „Cap Lopez". Dřívější poj¬menování Haplochilus calliurus var. australis a Panchax polychromus.
V nedávné době propěstoval Hjerresen žlutooranžovou variantu této rybky, kterou Meinken pojmenoval Aphyosemion australe hjerreseni. Protože se tato mutace ve volné přírodě nevyskytuje, považuje Štěrba pojmenování za nesprávné a doporučuje ji nazývat jen halančík Hjerresenův.

Halančík nigerský

2010-01-28T00:38:00.000-08:00

Aphyosemion arnoldi
Halančík nigerský
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5,5 cm - Ústí řeky Nigeru v Africe – 1905

Tělo štíhlé, štikovité, tlamka široká. Obvykle je hřbet červenohnědý, boky oli¬vově zelené. Násadec ocasu je modrozelený až indigově modrý. Po celém těle a na hlavě jsou červené skvrny a čárky. Spodní pysk je červeně obrouben. Oko je svítivě modrozelené. Prsní ploutve jsou červenavé, často s oranžovým okrajem. Hřbetní a řitní ploutve jsou žlutozelené s červenými tečkami a s širokým, hnědavě žlutým pruhem v horní části. Ocasní ploutev vlajkovitě na koncích prodloužená je shora i zdola hnědočerveně olemována. Břišní ploutve mají barvu oranžově žlutou.
Samička je oproti samečkovi naprosto nevýrazně zbarvena, hnědoolivově až šedohnědě, s červenými tečkami a čárkami na bocích. Zbarvení těchto rybek je velmi proměnlivé podle lokality výskytu.
Chov: 20 °C. Menší nádrž. Starší voda má být měkká, slabě kyselá, čirá, tro¬chu osolená (15 g soli na 10 litrů vody). Nedoporučuje se zvyšovat teplotu vody, protože vyšší teplota zkracuje životnost ryby. Povahou se rybka podo¬bá A. sjoestedti. Je kousavá, žravá, svárlivá. S oblibou vyhledává tmavší zákoutí. Samečci jsou mezi sebou velmi rvaví, a proto jednotlivé páry chová-me samostatně ve zvláštní nádržce. Vyžadují živou hrubší potravu.
Odchov: 24°C. Malá nádržka, měkké dno (vyvařená rašelina), voda měkká, slabě kyselá. Při tření si rybky počínají tak, že bokem přitlačeny k sobě se při¬tisknou ke dnu a vypuzenou jikru samec zatlačí silným úderem ocasní ploutve do měkké rašelinové drtě na dně nebo do jemného písku. Po vytření chovný pár odlovíme a vodu z vytírací nádržky opatrně stáhneme, aby zůstala jen nepatrná část vody nade dnem. Nádrž těsně přikryjeme a uložíme ji při teplo¬tě 20—22 ° C do temného prostředí (do skříně) asi na 14—20 dnů. Jikry jsou totiž velmi choulostivé na světlo. Po uplynutí této doby vylejeme rašelinu i s jikrami do jemné hustší síťky a z rašeliny opatrně vytlačíme vodu, až se rašelina začne drobit. Rašelinu i s jikrami vložíme do misky a jemně přitlačí¬me. Když horní vrstva rašeliny zaschne, přikryjeme misku sklem a ponechá¬me znovu v klidu a v temnotě při teplotě 20 ° C dalších asi 14 dnů. Delší uschovávání neuškodí, ani pokles teploty na 16 °C není škodlivý. Po té době nalejeme na rašelinu měkkou dešťovou vodu (22 °C). Potěr se během několi¬ka hodin vykulí z jiker.
Došlo-li k vytření v jemném písku, jikry opatrně přecedíme nebo šetrně skle¬něnou kapilárou odsajeme do misek s malým množstvím vody (sloupec vody 1—2 cm) a postavíme do temna. Neoplozené bílé jikry denně odstraňujeme. Asi za 20 dnů vložíme jikry do vlhké rašeliny. Dále postupujeme popsaným způsobem. Zvýšením teploty se sice zkracuje doba vývinu plůdku, ale urych¬lený vývoj jiker má za následek při vykulení potěru mnoho nedochůdčat.

Halančík nigerský

2010-01-24T06:20:00.000-08:00

Tetra červenoploutvá

2010-01-03T14:48:00.001-08:00

Aphyocharax anisitsi

Characidae — Trnobřichovití
Až 5 cm - Argentina, povodí řeky Páraná a La Plata – 1906

Tělo štíhlé, parmovité. Zbarvení stříbřitě zelenkavé, s tmavočervenými plou¬tvemi. Jen prsní ploutve a horní lalok ocasní ploutve jsou bezbarvé. Sameček je štíhlejší, ve zbarvení ploutví výraznější Na řitní ploutvi má pouhým okem neviditelný háček, za který často při lovení síťkou uvázne. V době tření je čer¬venější. Samička je v těle plnější. Dříve se rybka jmenovala Aphyocharax rubripinnis.
Chov: 22—24 °C. Nádrž střední, mírně osázená, prosvětlená, s možností roz¬plavání. Voda vodovodní. Jsou. to rybky nenáročné, snášenlivé, všežravé, žijící v houfu.
Odchov: 26-28 °C. Středně velká nádrž 40-50 cm dlouhá, prosvětlená, jemnolisté rostliny, voda polotvrdá, slabě kyselá, asi pH 6,8. Chovný pár dáme večeř do nádrže. Tření probíhá v jemnolistých rostlinách obvykle v ranních hodinách (300—500 jiker). Po vytření chovný pár ihned odlevíme (žere jikry). Potěr se líhne asi za 30 hodin. Po rozplavání krmíme živou drobnou potravou. Potěr rychle roste a snadno se odchová.

Tetra červenoploutvá

2009-06-04T05:42:00.000-07:00

Aphyocharax anisitsi
Tetra červenoploutvá
Characidae — Trnobřichovití
Až 5 cm - Argentina, povodí řeky Páraná a La Plata – 1906

Tělo štíhlé, parmovité. Zbarvení stříbřitě zelenkavé, s tmavočervenými plou¬tvemi. Jen prsní ploutve a horní lalok ocasní ploutve jsou bezbarvé. Sameček je štíhlejší, ve zbarvení ploutví výraznější Na řitní ploutvi má pouhým okem neviditelný háček, za který často při lovení síťkou uvázne. V době tření je čer¬venější. Samička je v těle plnější. Dříve se rybka jmenovala Aphyocharax rubripinnis.
Chov: 22—24 °C. Nádrž střední, mírně osázená, prosvětlená, s možností roz¬plavání. Voda vodovodní. Jsou. to rybky nenáročné, snášenlivé, všežravé, žijící v houfu.
Odchov: 26-28 °C. Středně velká nádrž 40-50 cm dlouhá, prosvětlená, jemnolisté rostliny, voda polotvrdá, slabě kyselá, asi pH 6,8. Chovný pár dáme večeř do nádrže. Tření probíhá v jemnolistých rostlinách obvykle v ranních hodinách (300—500 jiker). Po vytření chovný pár ihned odlevíme (žere jikry). Potěr se líhne asi za 30 hodin. Po rozplavání krmíme živou drobnou potravou. Potěr rychle roste a snadno se odchová.

Aphanius iberus

2008-11-26T07:16:00.001-08:00

Halančík španělský
Cyprinodontidae — Halančíkovití
Až 5 cm — Španělsko a Alžírsko — 1911

Tělo zavalité, na bocích mírně stlačené, hřbetní a řitní ploutve dozadu posu¬nuté.
Sameček je menší než samička. Na modrozeleném podkladě má asi 15 úzkých svítivě světle modrých příčných pruhů, které se rozpadají v hřbetní olivově zbarvené části ve skvrny. Ploutve má tmavomodré, příčně proužkované, svě¬tle lemované, někdy bíle tečkované.
Samička je olivově zelená až modravě zelená, s hnědými čárkami a skvrnami po stranách těla. Ploutve má bezbarvé.
Chov: 18°C, přechodně i méně. Větší prosvětlená nádrž. Osázení je třeba doplnit plovoucími rostlinami s možností ukryta Voda středně tvrdá. Na kolí¬sání teploty nejsou rybky choulostivé a mimo řasy přijímají i živou potravu (komáří larvy). Jsou poměrně nesnášenlivé, je lépe je chovat samostatně. Odchov: 22 °C, středně velká nádrž. Jikry jsou velké a samičky je jednotlivě kladou mezi jemnolisté rostliny pod povrchem hladiny. Potěr se líhne za 6—8 dnů. Po strávení žloutkového váčku krmíme drobnou potravou. I když si rodi¬če obvykle jiker nevšímají, mají-li vydatnou stravu, je lépe je po vytření odlovit.
Aphanius dispar je rybka čilá, nádherně vybarvená, ale nesnášenlivá. I když se nachází ve sladkých a brakických vodách, žije převážně ve vodách pobřež¬ních, tj. mořských.

Akvarijní rybičky

2008-10-09T00:29:00.001-07:00

Ancistrus cirrhosus
Krunýřovec skvrnitý
Loricariidae — Krunýřovcovití
Až 14 cm — Rio Paraguay, povodí Amazonky, Guayana a Trinidad — 1931

Tělo kryjí četné kostěné destičky, v přední části je zploštělé, směrem dozadu se zužuje. Vysoká hřbetní ploutev a mohutně vyvinuté prsní ploutve mají sil¬ný osten. Tupá tlamka je vybavena četnými, často rozvětvenými čichovými vousky. Zbarvení je hnědé až tmavohnědé se světlými nepravidelnými skvr¬nami. Břišní část je světle šedozelená nebo hnědá. Ploutve jsou hnědavé s tmavými kulatými skvrnami. Na hřbetní ploutvi (vpředu blíže k hřbetu) je výrazná sytě černá skvrna.
Sameček má vousky na tlamce a na čele, silné a dlouhé. Samička má vousky na tlamce, krátké a tenké, v jedné řadě.
Chov: 20 °C. Nádrž velká, nevystavená světlu, s možností úkrytu, který ryba opouští až k večeru a v noci. Voda čistá, prokysličená a osolená (l kávová lžička na 10 litrů vody). Rybky požírají řasy a rostlinné odpady, rostliny však neničí. Jinak nejsou v potravě vybíravé, žerou všechno a potravu přijímají výlučně ze dna. Na teplotu nejsou náročné. Lze je chovat ve společnosti jiných mírumilovných rybek.
Odchov: 28°C. Předpokladem pro úspěšný odchov je chovat několik jedin¬ců od mládí společně v jedné nádrži. Dospělý sameček obhajuje teritorium. Pro vybraný pár postačí středně velká nádrž bez osázení, s vloženou břidlicí a kameny. Rybky se vytírají do jeskyněk, kde samička lepí jikry na spodní stranu pevného podkladu. Potěr se vykulí za 5 dnů, za další 4 dny stráví žloutkový váček. Vložené salátové listy se zakrátko pokryjí řasou a změknou. Tvo¬ří první potravu potěru. Později můžeme přidávat různou sušenou potravu, spařený mrazený špenát a sekané nitěnky. Rodiče potěru neublíží.

Ancistrus dolichopterus
Krunýřovec modrý
Loricariidae — Krunýřovcovití
Až 12 cm — Povodí Amazonky, Guayana — 1911

Zbarvení tmavě hnědé až šedé, případně zelenkavě hnědé, tmavěji skvrnité. Cítí-li se rybky dobře, a tělo dostane modročerný nádech. Tmavé zbarvení signalizuje dobrou pohodu. Spodní část těla je světlejší, ploutve modročerné, hřbetní a řitní ploutve jsou světle lemované s bělavými body. Mladé rybky jsou modřeji vybarvené. Sameček má silné, dlouhé, rozvětvené vousky na tlamce a čele. Je celkově světlejší.
Samička má krátké a tenké vousky v jedné řadě na okraji tlamky.
Chov a odchov jako u Ancistrus cirrhosus.

Ancistrus multispinnis
Krunýřovec mnohoostný
Loricariidae — Krunýřovcovití
Až 12 cm — Humboldtův proud. Novo Rivers, St. Catharina — 1934

Zbarvení je tmavošedé až žlutohnědé s četnými skoro černými skvrnami a jednotlivými světlými body. Spodní část těla je světlejší. Hřbetní a párové ploutve jsou průsvitně hnědavé a také tmavě až světle hnědě skvrnité. Ocasní ploutev je světle lemovaná. Vousky na tlamce jsou světlé. Rozdíl pohlaví jako u Ancistrus dolichopterus.
Chov a odchov jako u Ancistrus cirrhosus.
Všechny tři popsané druhy rodu Ancistrus byly dříve známé pod rodovým jménem Xenocara.

Anostomus anostomus
Hlavostojka nádherná
Anostomidae — Úzkotlamovití
Až 15 cm — Západní Guayana a veletok Amazonky od Manaosu nahoru — 1924

Tělo protáhlé, z boků mírně stlačené, hlava je shora trochu zploštělá, poměr¬ně velká tlamka, silně vyvinuté pysky; horní pysk je posunutý trochu zpět. Starší ryby mají tři podélné tmavozelené až hnědé pruhy táhnoucí se až k ocasní ploutvi, z nichž horní začíná na hlavě, prostřední na tlamce a spodní v okolí hrdla. Tělo mezi pruhy je zbarvené žlutě. Okolí hrdla a úsek nad prsními ploutvemi je fialový až nachový. Úpon všech ploutví je načervenalý nebo červenofialový, směrem k volnému konci jsou ploutve žlutavé až bez¬barvé. Základna hřbetní a ocasní ploutve je někdy krvavě červeni Řitní plou¬tev bývá černě lemovaná. Rozdíly pohlaví nejsou dosud známé.
Chov: 24 °C. Nádrž velká, mírně osázená velkolistými a dlouholistými rostli¬nami, s možností úkrytu pod kořeny. Rybky jsou nenáročné, poměrně mírumi¬lovné a plaché. Lze je chovat ve společnosti stejně velkých ryb. Vyžadují živou a rostlinnou potravu, kterou sbírají ze dna (červy). Obvyklá poloha rybek je hlavou dolů, plovou však také normálně. Doporučuje se chovat je v houfu.
Odchov se v akváriích pravděpodobně dosud nezdařil.

Akvarijní rybičky

2008-10-06T23:54:00.000-07:00

Aequidens portalegrensis
Akara pruhovaná
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 10 cm — Santa Catarina, Rio Grande do Sul, Bolivie, Paraguay, Rio Uruguay – 1913

Tělo statné, oválovité, ze stran zploštělé. Hlava je velká. Mladé kusy jsou zelenavé, modravé až hnědavé, horní část těla mají tmavou. Od oka se táhne podélný černohnědý pruh, který je zakončen v kořeni ocasu žlutavě lemova¬nou skvrnou. V rozčilení a ve tření celé tělo ztmavne, popřípadě zčerná. Sameček má hřbetní a řitní ploutve zašpičatělé a je výrazněji zbarven. Samička má základní zbarvení těla načervenalé a ploutve hnědavé.
Chov: 20 °C. Velká nádrž, voda vodovodní, středně tvrdá, častěji vyměňova¬ná. Protože silně ryjí, a to daleko více než ostatní ryby této čeledi, je nutné sázet rostliny do květináčků a písek krýt vrstvou oblázků. Lze je chovat jen ve společnosti stejně velkých ryb, kterým však mohou být nebezpečné v době tření. Vyžadují vydatnou živou potravu.
Odchov: 26 °C jako u A. pulcher. Jsou velmi plodné.

Aequidens pulcher
Akara modrá
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 15 cm — Kolumbie, Panama, Venezuela, Trinidad — 1906

Tělo protáhle elipsovitého tvaru, olivově zelené až šedohnědé, hřbet zelena¬vý, boky mají modravý nádech, s 5-8 černými, neznatelně ohraničenými příčnými pruhy. Asi uprostřed boků je černá skvrna. Čelo je široké. Každá šupinka je zdobena třpytivě namodralou tečkou. Na skřelích a na všech plou¬tvích jsou kovově se lesknoucí modrozelené tečky a čárky. Oko je velké, duhovka zlatožlutá s výrazně červeným prstencem. Pysky jsou světle modré. V době tření všechny odstíny barev nádherně září. Hřbetní ploutev je červeně nebo bíle lemovaná.
Sameček má hřbetní a řitní ploutev protaženou do špičky. Samička je v době tření sytěji vybarvená, příčné pruhy na bocích zčernají.
Chov: 20°C. Velká nádrž, hrubozrnné dno s vloženými oblázky, osázení libovolné. Rybky jsou poměrně klidné, neryjí a neničí rostliny. Lze je chovat ve společnosti větších ryb. Výkaly těchto rybek silně znečisťují vodu, proto je nutné ji častěji vyměňovat. Ve staré vodě jsou rybky náchylné k různým one¬mocněním. Vyžadují vydatnou živou potravu.
Odchov: 26° C, velmi snadný, 7—krát do roka. Rybky vyžadují středné velkou nádrž, normální vodu. Jikry kladou na předem očištěný kámen. Rodiče společně opatrují jikry, z nichž se během 60—70 hodin vylíhne potěr. Až do doby příštího tření lze ponechat rodiče ve společnosti potěru. Potěr krmíme drobnou živou potravou.

Aequidens thayeri
Akara Thayerova
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 12 cm — Rio Madeira, Rio Guaporé, Bolívie — 1960

Tělo je silné, robustní, podobné A curviceps, avšak daleko tlustší. Základní zbarvení je olivové hnědé, s černou kresbou. Po silném čele se táhne přes obě oči tmavý pruh, který je zakončen ve středu těla po obou stranách výraznou skvrnou. Oko je černé se zlatým prstencem. Ke krásné ozdobě přispívá mod¬ře, červeně a zase modře zbarvený pruh od oka k oku, těsně nad tlamkou. Skřele jsou jemně překreslené. Žlutavě barevné tóny jsou na hřbetní a ocasní ploutvi. Rybky jsou přes svoji velikost mírné a mírumilovné, ale lekavé. Rozdíl pohlaví je typický jako u ostatních cichlid.
Chov a odchov jako u A. maronii.

Amblydoras hancocki
Trnovec amazonský
Doradidae — Trnovcovití
Až 12 cm - V nížinách Amazonky, Peru, Bolívie, Guayana – 1950

Tělo robustní, připomínající obrovského pulce, má silně okostěnou lebku, kte¬rá přechází v kostěné plotýnce až k hřbetní ploutvi. Tlamka má 6 vousků. Cel¬kové zbarvení je čokoládově hnědé s tmavými nepravidelnými skvrnami. Po stranách těla jsou podélné řady příčných, překrývajících se kostěných desti¬ček s četnými trny. Hodně vpředu nasazená hřbetní ploutev má ohnutý osten černě ohraničený. Široký, světlý podélný pruh je tvořen bílými trny v kostě¬ných destičkách a je prokládán četnými stříbrnými tečkami. Ploutve jsou bez¬barvé, neprůhledné. Vousky jsou prstencovitě bílohnědě zbarvené. Oči opalizují modře.
Sameček má spodní část těla zdobenou světle hnědými body. Samička má břicho špinavě bílé.
Chov: 20—24 °C. Nádrž střední velikosti, běžně osázená a doplněná plovou¬cími rostlinami, jemný písek, dostatek kořenů a jiných úkrytových možností. Jsou mírumilovní, ožívají až se soumrakem. Jsou to noční tvorové, v potravě nevybíraví. Na pokles teploty nejsou choulostiví.
Odchov: Pravděpodobně se dosud nezdařil.

Popis jednotlivých ryb

2008-08-11T03:34:00.000-07:00

Acanthophthalmus cuneovirgatus
Sekavec johorský
Cobitidae — Sekavcovití
Až 5 cm — Žádni Indie, Johore — 1954

Tělo je hadovité jako u A. kuhli, žlutavé, po stranách světlejší, břišní část je bělavá, u samiček s perleťovým leskem. Od hřbetu jen do středu těla sahá asi 14 klínovitých, sytě černých pruhů. Tři proužky na hlavě a za řitní ploutví jsou o něco delší.
Sameček má druhý paprsek prsní ploutve zesílený.
Samička má prsní ploutve menší.
Chov jako u A. kuhli.

Acanthophthalmus kuhli kuhli
Sekavec příčnopásý
Cobitidae — Sekavcovití
Až 10 cm — Severovýchodní Bengálsko, Ásám, Malajsko, Indonésie, Singapur — 1910

Tělo hadovité s drobnými šupinkami. Drobná očka chrání sklovitě průhledná kůže. Ploutvičky jsou slabě vyvinuty. Tlamka má tři páry vousků. Žlutavé tělo zdobí pravidelně hnědočerné příčné pásky, které zasahují až do břišní části. Sameček je menší než samička.
Chov: 24° C. Velká nádrž, čistá voda bez nálevníků, měkké dno, nejlépe vystlané vyvařenou rašelinou, s možností úkrytu. Rybky milují tmu, proto teprve k večeru ožijí a plavou hadovitými pohyby v nádrži. Potravu sbírají ze dna, přičemž silně ryjí. Žerou všechno.
Odchov: 28°C. Ryby se vytírají jen ve velké nádrži. Pár společně vystoupí pod vodní hladinu, sameček obemkne samičku a ve velmi rychlém obratu ryby vypudí pohlavní produkty. Jikry padají volně ke dnu. Hodně jich bývá neoplozeno. Do tření můžeme nasadit i několik párů najednou. Po vytření chovné ryby odlevíme. Rozplavaný potěr krmíme velmi jemnou živou potra¬vou.

Acanthophthalmus kuhli sumatranus
Sekavec sumatránský
Cobitidae — Sekavcoviti
Až 8 cm — Sumatra

Stavba těla i zbarvení jsou totožné s A. kuhli, liší se jen nepravidelnou kres¬bou příčných pásků, které jsou místy přerušované.
Chov jako u A. kuhli

Acanthophthalmus myersi
Sekavec thajský
Cobitidae — Sekavcovití
Až 8 cm — Thajsko — 1955

Je velmi podobný A. kuhli, zbarvení je však výrazně žluté až červené se širo¬kými tmavohnědými příčnými pruhy, které zasahují až do světlé břišní části, popřípadě celé tělo prstencovitě obepínají. Chov jako u A. kuhli.

Acanthophthalmus robiginosus
Sekavec západojávský
Cobitidae — Sekavcovití
Až 5 cm — Zapadni Jáva — 1953

Tělo jako A kuhli, žlutohnědé až rezavě červené, v břišní části světlejší. Při dopadajícím světle září strany těla ocelovou modří. Od hřbetní části do polo¬viny těla zdobí rybku asi 12—16 úzkých tmavohnědých pruhů. Sameček má všechny ploutve větší.
Chov jako u A. kuhli.

Acanthophthalmus semicinctus
Sekavec sundský
Cobitidae — Sekavcovití
Až 8 cm — Malajsko, Sundské ostrovy

Stavba těla totožná s A kuhli Široce klínovité, nepravidelné tmavohnědé pruhování zasahuje jen do středu těla. Mezi pruhováním prosvítá základní zlatočervené zbarvení, v břišní části lososovitě červené a vespod bílé. U toho¬to druhu se propěstovala v Singapuru albinotická forma. Sameček má druhý paprsek prsních ploutví zesílen. Samička má menší ploutve.
Chov jako u A. kuhli.

Acanthophthalmus shelfordi
Sekavec bornejský
Cobitidae — Sekavcovití
Až 8 cm — Borneo — 1913

Stavba těla i zbarvení jsou totožné s A. kuhli, liší se jen nepatrně, a to tím, že tmavé pruhy zasahují do těla i ze strany břišní. Někdy se pruhy zmenšují a tvoří černé skvrny. Rybka je potom zbarvena „tygrovitě". Spodní část těla je bělavá.
Rozdíl pohlaví je neznámý.
Chov a odchov jako u A kuhli.

Aequidens curviceps
Akara tečkovaná
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 8 cm — Povodí Amazonky — 1911

Tělo je ze stran stlačené, oválovité, hnědě zelené až olivové, boky jsou stříbři¬tě šedé. Kořen ocasní ploutve je modrozelený až tmavomodrý, břicho narůžovělé až zlatové. Skřele jsou posety namodralými tečkami a čárkami. Šupin¬ky, obzvláště na horní straně těla, jsou tmavě lemovány. Duhovka oka je zlatová, v horní části krvavě červená. Za skřelemi uprostřed těla v horní části kořene ocasu je černá skvrna. Od oka přes první skvrnu až ke skvrně druhé se táhne světlý podélný pruh. Ploutve jsou modrozelené, ocasní a řitní ploutve jsou navíc bledě modře tečkované. Sameček má hřbetní a řitní ploutev protaženou do špičky. Samička je nevýrazně zbarvená.
Chov: 23°C. Větší nádrž libovolně osázená, s možností úkrytu pro rybky. Voda normální, ne stará. Rybky jsou mírumilovné, lze je chovat ve společno¬sti nepříliš živých rybek. Neryjí ani neničí rostliny. Vyžadují živou potravu.
Odchov: 26°C. Středně velká nádrž, voda normální, dno s jemným pískem, osázení libovolné. Při vyhlubování jamek v písku pro potěr se může stát, že rybky ojediněle odkousnou rostlinku. Jikry kladou, jako většina ryb vrubozubcovitých, na kameny. Oba rodiče se obvykle společně starají o jikry i o potěr.

Aequidens itanyi
Akara delfínová
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 12 cm — Přítoky řeky Itany ve východní Guayaně — 1963

Dospělé rybky mají tvar těla delfínovitý až oválný, ze stran stlačený. U mla¬dých jedinců je tělíčko okrouhlejší. Základní zbarvení tvoří pastelová mořská zeleň a nádechově skořicová barva. Od horního okraje žaberního víčka se táhne až ke konci měkké hřbetní ploutve černý pruh. S přibývajícím stářím bývá tento pruh nahrazen 6 černými, trochu nepravidelnými podélnými skvr¬nami. Duhovka oka je zelenozlatě zbarvená. Sameček je větší, má hřbetní a řitní ploutev protaženou do špičky. Samička je v bříšku plnější, avšak stejně zbarvená.
Chov a odchov jako u Aequidens maronii.

Aequidens maronii
Akara hnědá
Cichlidae — Vrubozubcovití
Až 10 cm — Guayana, Surinam, reka Demarara — 1936

Tělo je krátké, vysoké, ze stran stlačené, žlutohnědé s nádechem lesklého zelenomodrého odstínu. Pod hřbetní ploutví je tmavá skvrna lemovaná žlu¬tým měsíčkem. Odtud směrem k hlavě se táhne černý pruh. Kolem očí a skřelí je černé lemování. Zbarvení jako u všech vrubozubcovitých ryb se mění, a to podle prostředí a nálady rybky. Mohutně vyvinuté ploutve jsou průsvitné, žlu¬tohnědě zbarvené s malými skvrnami. Na každé ploutvičce je malý puntík. Sameček je větší a má všechny svislé ploutve protaženější.
Chov: 22°C. Velká nádrž, osázení libovolné, voda normální, neutrální. Tato rybka je i přes svou velikost nejklidnější představitelkou cichlid. Lze ji chovat i ve společnosti malých ryb, nejlépe jí však vyhovují klidné, vetší rybky, např. skalárky. V potravě není vybíravá a rychle se přizpůsobuje danému prostředí.
Odchov: 26 °C. Větší nádrž, osázení libovolné, voda normální. Rodiče se obvykle svědomitě starají o jikry nakladené na kámen a chrání potěr až do šesti měsíců. Vyskytují se však také páry, které po vytření o potěr nepečují. Potěr lze však bez péče chovného páru odchovat. Po vytření nesmí být pár rušen. Dospělé rybky jsou poměrně plaché a v rozčilení sežerou své potom¬stvo. Kritické jsou první dva týdny. Potěr vyžaduje živou potravu.

Akvarijní rybičky

2008-08-07T05:53:00.000-07:00

Pro vytírání parmiček použijeme celoskleněnou nádrž o obsahu 15 litrů vody i více, bez písčitého dna, s jemnolistými rostlinami, které zatížíme. Vodu použijeme měkkou, ne příliš starou, neutrální reakce. Chovný pár po tření ihned odlovíme.
Na vytírání většiny teter (characid) postačí malá 5—litrová celoskleněná nádržka. Některé druhy jsou náročnější na jakost vody a vyžadují vodu měk¬kou a mírně kyselou. Všechny druhy se třou ve vytíracích nádržkách různé velikosti při mírně zvýšené teplotě vody. Počet jiker bývá značný. Chovný pár po tření ihned odstraníme.
Větší druhy cichlid vyžadují pro tření nádrž o obsahu 50—100 litrů. Vhodný pár, který se obvykle oddělí již ve společné nádrži od ostatních ryb, klade jikry na kámen nebo i na list rostliny. Rodiče často společně pečují o jikry a vykulený potěr.
Každý potěr akvarijních rybek není stejně choulostivý na přelovování a na změnu prostředí. Potěr živorodek můžeme přelovit ihned po narození.
Potěr jikernatých rybek se dříve ponechával několik týdnů ve vytírací nádržce. Jakmile trochu odrostl a začal přijímat hrubší potravu, rostl nestej¬noměrně, voda se kalila a prostor mu přestal stačit.
Dnes je dokázáno, že v malé nádržce roste potěr daleko pomaleji než ve velké. Proto se snažíme přemístit jej pokud možno co nejdříve do velké rozplavávací nádrže. Říkáme přemístit, protože se nedá mluvit o přelovování, nýbrž o přelití s trochou vody z vytíračky.
Před rozplaváním potěru ve vytíračce si připravíme rozplavávací nádrž se stejnou vodou o shodné teplotě jako v nádržce s potěrem. Jakmile se potěr rozplave, vložíme malou skleněnou vytírací nádržku s potěrem do velké roz¬plavávací nádrže a velmi opatrně a pomalu do ní vylijeme (překlopíme) celý obsah. Takto můžeme slít několik potěru jednoho druhu ryb. Tento způsob se v praxi osvědčil nejlépe, neboť při pozdějším přelovování potěru pomocí síť¬ky nebo chytacího zvonu mnoho rybek uhyne.
Přelovování potěru se však stejně nevyhneme; dvouměsíční potěr je nutné třídit podle velikosti, protože by se menší jedinci ve společnosti větších souro¬zenců nenažrali, nebo by je větší rybky napadly a sežraly.
Naše domácí sladkovodní ryby nejsou u akvaristů obzvlášť oblíbené. Neje¬nom pro náročné podmínky, které pro chov vyžadují, ale hlavně pro jejich nezajímavé zbarvení. Pravý opak je u tropických a subtropických druhů, pro¬tože velmi často barvami přímo hýří.
Zbarvení ryb způsobují barvivové, tzv. pigmentové buňky, které jsou dědičné. Někdy dojde k určité poruše pigmentace, potom rybka změní zbar¬vení, popřípadě zesvětlá. U rybky Trichogaster trichopterus sumatranus (čichavec modrý) dochází k známému úkazu, kdy polovina těla se barevně změní. Jiné rybky jsou často světle šedé, růžové, černé nebo bílé proti původ¬nímu dědičnému zbarvení. Tyto změny vznikají nedostatkem nebo přebytkem jednotlivých barviv, mohou však být i projevem onemocnění. Má-li rybka úplný nedostatek barvivových buněk, je albinotická. Černě zbarvené odrůdy ryb (např. plata černá) mají přebytek určitých barvivových buněk. Mnohé barevné odrůdy ryb vznikají bez zásahu akvaristy-chovatele, jiné křížením, popř. výběrovým chovem. Jsou-li takovéto odrůdy ryb propěstovány do ustá¬lené formy, dědí se takto nově získané zbarvení i na potomky. Nejinak je tomu u tvaru ploutví, popřípadě i těla (např. bojovnice pestrá, závojnatka, závojové živorodky apod.). Zde má akvarista široké pole působnosti. Pečli¬vým výběrem jedinců s určitými znaky má možnost propěstovat ustálené for¬my ryb. Tímto způsobem byly odchovány nové formy ryb, jako např. závojo¬vé mečovky, platy, páví očka apod.

2008-08-01T12:22:00.001-07:00

Ve vytírací nádržce krmíme střídmě jen nitěnkami anebo roupicemi.
Některé samičky vyžadují dva sámečky; u některých ryb vkládáme napřed jednoho z partnerů, druhého později, na druhý den zrána.
Po vytření chovný pár odlovíme — z labyrintních ryb a cichlid ponecháme jednoho z partnerů, který jikry a potěr opatruje. U labyrintek je to obvykle sameček, u cichlid samička. Některé rybky mají jikry malé a sklovité a začá¬tečník je těžko v nádrži najde. Směrodatné pro určení, zda se již rybky vytře¬ly, je bříško samičky. Je-li splasklé, pak rybky nebo jen samičku odlovíme. Neoplozené jikry do 24 hodin zbělají a je třeba je z nádržky odstranit. Činíme tak odsáváním tenkou skleněnou trubičkou. Zbělají-li všechny jikry, je to zaviněno nedostatečným oplozením, špatným složením či znečištěním vody nebo nevhodnou teplotou. Po vytření doporučujeme obarvit vody ve vytíračce trypaflavinem nebo Acriflavinem slabě do zelena.
Vodní plži a ploštěnky jikry ničí, a proto plže můžeme do vytírací nádržky umístit, až se potěr rozplave. Plži odstraňují zbytky potravy, které kazí vodu. Po vytření, v době než se potěr rozplave, musíme sami ihned odstranit zbytky potravy, kterou jsme krmili chovný pár. V malé vytírací nádržce a při poměr¬ně vysoké teplotě vody se rychle množí baktérie a nastává nedostatek kyslíku.
Vývin jiker trvá podle teploty vody obyčejně 24-48 hodin (characidy, parmičky), ale i několik dní (cichlidy), popř. týdnů (halančíci). Drobounký potěr visí pak na skle nádržky nebo na rostlinách. V té době, než se rozplave, tráví ze svého žloutkového váčku, kterým ho příroda pro první dny obdařila. Jak¬mile se však rozplave (za 5-8 dnů), začneme krmit. Dříve však rozhodně ne. Po rozplavání, tj. po strávení žloutkového váčku a naplnění plynového měchýře, se doporučuje zavést velmi jemné vzduchování; vytírací nádržka bývá totiž malá a biologická rovnováha je porušena značným nárokem větší¬ho počtu rybek na kyslík.
Potěr jikernatých halančíků se líhne za delší dobu než u jiných jikernatých ryb - průměrně za 14 dnů - u některých za několik týdnů, ba i měsíců. Jikry některých halančíků vyžadují neobvyklé opatrování v trošce vody při teplotě 20—22 °C, popř. jen ve vlhké rašelině. Někteří halančíci kladou jikry do spleti rostlin, jiní zase do půdy dna.
Rozmnožování labyrintních rybek není ve srovnání s jinými jikernatými rybami nikterak obtížné. Nádrž pro vytírání těchto rybek volíme raději větší, a to pokud možno alespoň o obsahu 20 litrů. Výška vodního sloupce nemá přesahovat 10—15 cm. Voda vodovodní, polotvrdá. Na dno nádrže vložíme do rohu větší kámen, aby poskytoval samičce úkryt před divoce dorážejícím samečkem. Hladinu pokryjeme plovoucími rostlinami, jejichž části vplétají samečci některých druhů labyrintních rybek do pěnového hnízda na vodní hladině.

2008-07-30T01:50:00.001-07:00

Nejvhodnější doba pro vytírání téměř všech akvarijních rybek je jaro. Některé jikrnaté rybky, jako např. dánio pruhované (Danio [Brachydanio rerío), rájovec dlouhoploutvý (Macropodus opercularis) a kardinálka čínská (Tanichthys albonubes), nevyžadují zvláštní odborné akvaristické znalosti.
Vytírání a odchov většiny jikrnatých ryb však vyžaduje určité zkušenosti, teoretickou přípravu a trochu štěstí. Připravíme-li rybkám ke tření vyhovující biotopní podmínky, máme napůl vyhráno. To, že neznáme podrobně životní podmínky exotických ryb v jejich domovině, vysvětluje, proč je nesnadné některé druhy vytřít v akváriu, popř. proč se to u některých druhů ryb ještě vůbec nepodařilo. Vesměs všechny rybky pocházející z povodí Amazonky a z indomalajského souostroví žijí ve vodách měkkých (0,5—2 st. něm. tvrdo¬sti) a kyselých (pH 4,5—6,7). Parmičky vyžadují ke tření vodu odstátou, tetry vodu čerstvější. Vodu pro tření rybek je nutné podle potřeby upravit.
Teplota vody má daleko větší význam, než se jí obvykle přisuzuje. Všeo¬becně zvyšujeme ve třecí nádržce teplotu vody o 2—3 °C proti teplotě vody, ve které byly rybky chovány před třením. Jikry některých ryb jsou choulosti¬vé na světlo, a proto po vytření a odlovení rodičů nádržku s jikrami zatemní¬me.
Výběru chovného páru musíme věnovat velkou pozornost. Pokud možno chováme před třením samičky odděleně od samečků, kromě druhů rybek (např. cichlid), které se musí vzájemně samy „najít", než u nich dojde ke tření. Do třecích nádržek dáváme samičky jen zaplněné jikrami, jinak se nevytřou. Nemá-li samička možnost se vytřít, byť i jen ve společné nádrži, jikry jí za¬tvrdnou a je neplodná, popř. jí onemocní vaječníky. Vymáčknout zatvrdlé jikry ze samiček se nedoporučuje, poněvadž je k tomu zapotřebí náležité zku¬šenosti a jemného citu v prstech, aby se tlakem nepoškodily vnitřní orgány. Vytírací nádržku (vytíračku) volíme nejčastěji celoskleněnou, čtyřbokou, růz¬né délky — podle velikosti ryb. Pečlivá čistota je nezbytná.
Rostliny, které hodláme dát do vytíračky, nejprve pečlivě propereme v čis¬té vodě. Většina jikernatých ryb při tření jikry požírá, a proto nešetříme jemnolistými rostlinami, které zatížíme neutrálním předmětem, např. kouskem porcelánu, skleněnou trubičkou, kamenem apod. Volbě rostlin na vytírání rybek věnujeme také pozornost; některé rostliny ovlivňují reakci vody, např. stolístek (Myriophyllum), parožnatka (Nitella), na zásaditou, jiné reakci nemě¬ní, např. pramenička (Fontinalis); velmi dobře se na vytírání rybek pro svou kyselou reakci hodí bublinatka drobná (Utricularia exoleta).
U některých parmiček můžeme také použít čistě opraných oblázků anebo skleněných kuliček, popř. trubiček, které klademe na dno vytíračky. Pro větši¬nu jikernatých ryb, které se volně třou do rostlin, písek do vytíracích nádržek nedáváme. Ve vytíracích nádržkách vodu nefiltrujeme.
Po zjištění správné teploty vody spolehlivým teploměrem vpouštíme večer do vytíračky chovný pár. Ke tření dochází obvykle v ranních hodinách druhé¬ho dne. Jestliže se rybky nevytřou do týdne, odlovíme je a nasadíme jiný pár.

Akvarijní rybičky

2008-07-17T20:29:00.000-07:00

Osázení nádrže se má pokud možno přizpůsobit druhu rybek. Některým vyhovují řídce osázené nádrže, jiným hustě, některé vyžadují hladinu pokry¬tou plovoucími rostlinami. I na druhu rostlin záleží. Mnohé rybky ukládají jikry do spleti jemných rostlin, jiné je kladou do plovoucích, jiné zase na tuhé listy nebo kameny, popř. do písku. Jsou druhy, které vyžadují pouze určitou jakost (složení) vody.
Také výživa potěru hraje velkou roli, neboť často i u zkušeného chovatele až třetina vylíhlého potěru hyne hladem. Proto potěr krmíme častěji než dospělé rybky.
Odchovem akvarijních rybek nemyslíme jen množení ryb, ale hlavně výbě¬rový odchov nejkrásněji vybarvených zdravých a silných jedinců, schopných dalšího rozmnožování.
Neúspěchy při odchovu nezpůsobuje jen nízká teplota, ale i vysoká. Např. neónka (Paracheirodon innesi) nebo halančík modrý (Aphyosemion sjoestedti) se při teplotě vody nad 23 °C nevytřou. Jikry mnohých ryb, např. tetry žhavé (Hemigrammus erythrozonus), razbory klínoskvrnné (Rasbora heteromorpha), razbory trpasličí (Rasbora maculata), neónky (Paracheirodon inne¬si), různých druhů jikrnatých halančíků (fundulů) jsou zase velmi choulostivé na náhlé změny osvětlení.
Některým druhům ryb nevyhovuje vysoký sloupec vody (labyrintky), jiné druhy rybek vyžadují zase možnost dlouhého rozplavu (parmičky); velkou nádrž vyžadují větší cichlidy, jednotlivě chtějí obývat akvárium někteří okounci a nesnášenlivé rybky.
Některé samičky rybek se vůbec „nezaplní" jikrami, protože jim nevyhovují životní podmínky v akváriu. Akvarista často nutí rybky, aby žily v nádrži, kte¬rá se od přirozeného prostředí liší svým charakterem, druhem potravy, teplo¬tou a složením vody i dna. Určitá znalost životních podmínek v domovině rybek je pro jejich zdárný chov v akváriu nutná.
Přípravy a postup při tření jsou rozdílné podle druhů ryb. Rozmnožování živorodých rybek nečiní obvykle žádné potíže, avšak vyskytují se druhy, které svým chovem i odchovem vyžadují určitou akvaristovu zkušenost. Živorodky chováme většinou ve středně velkých, prosvětlených, dobře osázených nádr¬žích s písčitým dnem, čistou, nepříliš starou, dobře prokysličenou, přiměřeně teplou vodou (20-26 °C). Po oplození samičky samečkem ve společné nádrži je samička březí podle teploty vody po dobu 4—6 týdnů. Čím je teplota vody vyšší, tím je doba březosti kratší. Když je bříško samičky dosti vypouklé a začne hranatět a v jeho zadní části je znatelná tmavá skvrna, přelovíme bře¬zí samičku do připravené nádržky, aby ostatní ryby potěr nesežraly. Příliš vysoká teplota a čerstvá voda urychlují porod, ale také mohou zavinit nežá¬doucí potrat nevyvinutých nebo mrtvých mláďat. Do nádržky vložíme jemnolisté nebo plovoucí rostliny s hustým kořáním, do kterého se potěr ukryje před žravostí samičky. Po vrhu (30—150 kusů mladých rybek, podle druhu a velikosti samičky) samičku odlevíme a příští den začneme potěr krmit.

Akvarijní rybičky

2008-07-08T04:22:00.001-07:00

Chovné páry nejlépe získáme tak, že si na podzim opatříme odrostlejší mladé rybky, které přes zimu dorostou. Bez schopných bezvadných chovných kusů nemůžeme dosáhnout úspěchů ve vytírání, i když jsme ostatní podmínky splnili. Se zdravými páry dosáhneme však výsledku (byť i malého) i tehdy, nejsou-li všechny faktory dodrženy. Hovoříme-li o rybách schopných ke tření, nemáme rozhodně na mysli ryby zcela dospělé. Tento rozšířený mylný názor vyvrací skutečnost, že u mnoha druhů zcela dospělé ryby nejsou už pro mno¬žení vhodné. Mnoho druhů teter a halančíků vykazuje nejlepší třecí výsledek již při dosažení pohlavní zralosti, to znamená dávno předtím, než plně dospě¬ly. U zástupců jiných druhů ryb se starší ryby vytírají svolněji než ryby mladší, mají dokonce daleko větší množství jiker, ale protože u mladých jedinců je oplozovací výsledek lepší, je konečný efekt stejný. Samozřejmě je zase mno¬ho výjimek, obzvláště u dlouho žijících druhů, jako např. u sumečků a cichlid. Všeobecně lze tvrdit, že od mladých jedinců bývá výsledek tření uspokojivěj¬ší. Přetrvává ještě další mylná domněnka, totiž že samička hodně zaplněná jikrami bude mít početné potomstvo. V praxi se tato teorie potvrzuje jen u některých druhů. Snad u všech volné se troucích různých druhů se příliš zaplněná samička vůbec nevytře, nebo většina jiker zaplísní. Většinou dochází k zatvrdnutí jiker v těle samičky, kde se shluknou v pevnou hmotu, a potom již nemůže dojít k vypuzení jednotlivých jiker. Dojde-li přesto k vypuzení, nejsou jikry schopné života a zaplísní. Nastává-li proto masové zaplísnění jiker, jsou rodiče již neschopní. Teorie, že nedošlo k náležitému oplození samečkem, je většinou mylná. Chováme-li rybky v dobrých podmínkách, nedochází obvykle u samiček k zatvrdnutí jiker, protože se ve společném akváriu rybky vytřou.

2008-06-23T00:43:00.001-07:00

Játra zbavují protékající krev jedovatých zplodin a jsou též zásobárnou živočišného škrobu glykogenu, nashromážděného v dobách hojnosti potravy. V játrech se tvoří žluč, která se shromažďuje ve žlučovém váčku a ve střevě napomáhá při trávení tuků a uhlohydrátů, podporuje pohyby zažívacího ústrojí, reguluje neutrální reakci krve, vylučuje z těla žlučové kyseliny, močo¬vinu, železo, jedy a rozpadlé krvinky, které odcházejí z těla v podobě žlučo¬vých barviv.
Slinivka břišní (pankreas) dodává střevu důležité trávicí šťávy a odevzdává krevnímu oběhu hormon inzulín, který je nepostradatelný při léčení cukrovky u lidí. Získává se z mořských ryb. Játra a slinivka břišní náležejí k pomocným žlázám zažívacího ústrojí.
Slezina je ústroj důležitý pro tvorbu červených krvinek.
Štítná žláza je ostrůvkovitě roztroušena v nitru kolem hrdla ryb. U rybek Tanichthys albonubes bývá stížená rakovinným nádorkem, projevujícím se jako krvavě červený novotvar pod tlamkou.
Plynový měchýř je hydrostatický ústroj, který vyrovnává vnitřní tlak plynu v těle s vnějším tlakem vody podle toho, jakými hloubkami rybka proplouvá. Plynovou náplň měchýře tvoří obvykle kyslík, dusík, kysličník uhličitý a vzác¬ně vodík nebo argon. Složení a množství plynu v měchýři reguluje tzv. plyno¬vá žláza.
Vylučovací ústrojí tvoří u kostnatých ryb jednoduše stavěné párové prvoledviny a konečný oddíl střeva. Moč ryb je čirá, jasně žlutá tekutina, která se močovody odvádí do močového měchýře vyúsťujícího buď ve společné močopohlavní bradavce, nebo samostatným vývodem, ležícím za pohlavním otvorem. Tuhé nestrávené části potravy vycházejí z těla ve výkalech obsahu¬jících jednak nestravitelné látky, jednak části schopné ještě dalšího rozkladu. Při značnějším nahromadění moči a výkalů v dopravních nádobách působí obě tyto složky na ryby jedovatě.
Činnost žláz s vnitřním vyměšováním je u ryb velice důležitá. Tyto žlázy, které vylučují své produkty (hormony) přímo do krve, významně ovlivňují výstavbu důležitých orgánů rybího těla a jejich činnost po celý život ryby.
Rozmnožovací ústroje tvoří párové pohlavní žlázy, které se táhnou z obou stran podél zažívací roury a jsou upevněny v břišní dutině pobřišnicovými vlákny. Někdy jsou párové pohlavní žlázy sloučeny v jednu žlázu.
Jikry, které můžeme přirovnat k maličkým vajíčkům, se vytvářejí ve vaječnících jikrnaček a dozrávají v době tření. Chámové samčí pohlavní buňky vznikají ve varlatech mlíčňáků, kde v době tření rovněž dozrávají. Doba tření je u rozmanitých druhů ryb různá. Většina ryb se tře na jaře.
Kladení neoplozených jiker, k jejichž oplození dochází mimo tělo matky ve vodě, se nazývá oviparie (vejcorodnost), vylučování oplozených jiker po jejich předchozím vnitřním oplození se jmenuje ovoviviparie (vejcoživorodost) a vrhu živých mladých rybiček se říká živorodnost čili viviparie.
Abychom splnili hlavní zásady pro chov akvarijních ryb, musíme poskyt¬nout rybám a rostlinám nejlepší životní podmínky. Hlavními činiteli jsou:

1. Příprava vhodné nádrže.
2. Jakost (složení) vody.
3. Zdravé a mladé rybky schopné rozmnožování.
4. Správné krmení vhodnou potravou.
5. Udržování biologické rovnováhy.
6. Vhodná údržba akvária.
7. Příznivá teplota.

ANATOMIE

2008-06-19T02:48:00.001-07:00

1. jeden až dva páry nozder, 2. čelo, 3. týl, 4. postranní čára, 5. hřbetní ploutev, 6. tuková ploutvička, 7. násadec ocasu, 8. kořen ocasní ploutve, 9. ocasní ploutev, 10. řitní ploutev, 11. břišní ploutve, 12. prsní ploutve, 13. skřele, 14. oko (hlava), 15. rypec (tlamka).

Dýchací ústrojí ryb tvoří červeně zbarvené žábry. Výměna plynů — kyslič¬níku uhličitého za kyslík — se děje na dýchacích řasách žaberních lístků pro¬tkaných množstvím vlásečnic, přičemž krev odevzdává vodě kysličník uhličitý a přijímá z vody kyslík. V dýchací sliznici (epitelu) lístků jsou také rozmístěny hlenové buňky, které vylučovaným výměškem chrání jemné tkáně zaber před kalem a cizopasníky. Ryby mají schopnost zbavit se žaberních lístků značně poškozených cizopasníky a nahradit je novými.
Některé ryby, jako např.: pancéřníčci, mřenky, sekavci a piskoři, vystupují občas k hladině, načerpají tlamkou vzduch, který pak polykají, a kyslíku z něho využívají v zadní části střeva. Vzduch projde střevem a odchází pak v bublinách řitním otvorem. Pomocné střevní dýchání umožňuje těmto ryb¬kám žít ve vodách velmi chudých na kyslík. Ryby labyrintní a některé druhy sumců mají přídavné dýchací ústrojí v dutině nad žábrami. U úhoře se kromě zaber podílí na dýchání také celý povrch kůže, takže tělo může získat tímto způsobem až 60 % potřebného kyslíku. Nároky jednotlivých druhů ryb na obsah kyslíku ve vodě jsou různé.
Zažívací ústrojí ryb, které začíná dutinou ústní a poměrně krátkým jícnem, se od sebe liší podle toho, zda jde o rybu dravou nebo nedravou. Dravé ryby se vyznačují velkou, hluboko rozštěpenou a hodně ozubenou tlamou, kdežto nedravé ryby, živící se většinou drobnou potravou, mají tlamu malou, obvykle s masitými pysky. Jazyk nahrazuje jazyková kost krytá měkkou svalovinou (nepravý jazyk). Zuby ryb nemají kořeny a jsou zakotveny ve sliznici nebo přirostlé na kostech. K obnově zubů dochází po celý život tak, že nové vytla¬čují zuby starší, opotřebované. Zuby slouží rybám jen k zachycení kořisti, ne k jejímu rozkousáni.
Jícen je krátký, svalnatý a spojuje dutinu ústní se žaludkem. U kaprovitých ryb, které nemají žaludek, přechází jícen přímo ve střevo, které tvoří několik dlouhých kliček, než končí řitním otvorem. Reakce rybího žaludku je kyselá, střeva naopak zásadití Ryby živící se výhradně rostlinnou potravou mají střevo s mnoha kličkami, dravé ryby mají naproti tomu krátké střevo s jedním nebo jen s málo zákruty.

2008-06-15T01:20:00.001-07:00

Nervová soustava ryb má své ústředí v jednoduše vybaveném mozku a v míše. Mozek ryb je v poměru k tělu nepatrný, mícha je zase v poměru k mozku mohutná. Ústřední nervová soustava dává autonomnímu nervstvu pouze řídící popudy. Vodivost rybích nervů, tj. přenášení podnětů zvenčí do ústřední nervové soustavy, závisí na teplotě vody; při klesání teploty vody se zpomaluje.
Čichový ústroj je v čichových jamkách umístěných mezi tlamou a očima. Každá jamka je kožní řasou rozdělena ve dvě poloviny. Stahováním a povo¬lováním svalů nasávají přední otvory vodu, „ochutnávají" ji, poněvadž o čichání v kapalině nelze dobře mluvit, a zadní polovinou odtéká voda zase z jamky ven. Čichový ústroj není spojen s dutinou ústní.
Chuťový ústroj má čivné buňky umístěné na vouscích a pyscích ryb, v duti¬ně ústní na patře. Vousky ryb mají za úkol ochutnávat, nikoli jen ohmatávat, jak se mnozí akvaristé mylně domnívají.
Hmatový ústroj tvoří hmatové buňky neboli pupeny, které zachycují hma¬tové vjemy a jsou u ryb různě rozloženy — po těle, na ploutvích, avšak nejví¬ce jich bývá na hlavě, na vouscích a pyscích.
Postranní čára na bocích ryb a smyslové kanálky na hlavě jsou pozoruhod¬ným ústrojím, kterým ryby vnímají tlak vody, dále směr, proudění i vlnění, blízkost pohybující se potravy a překážky, na které voda naráží a kterým se ryby též za tmy a v kalné vodě velmi dobře vyhnou. Postranní čára umožňuje život i osleplým rybám. Je zkrátka rybím radarem, ohlašujícím i blížící se nebezpečí. Rybí oko se v podstatě neliší od oka vyšších obratlovců, postrádá však slzné žlázy a oční víčka. Rybí oko je krátkozraké. K vidění na dálku se kulovitá čočka nepřizpůsobuje zploštěním jako např. u člověka, ale je tažena pomocí srpovitého svalu nazad dolů k sítnici. To umožňuje rybám dobře vidět až do vzdálenosti 10 metrů. Četní akvaristé tvrdí, že je rybky poznávají. Tato domněnka nezávisí vůbec na ostrosti vidění. U ryb je vedle zraku důleži¬té též vnímání zvukových vln přenášených chvěním nebo otřesem vody. Avšak ani tímto ústrojím ryby nerozeznávají zvuky způsobené určitou oso¬bou při chůzi. Reagují reflexně na každou osobu, která přistupuje k nádrži, a shlukují se v domnění, že dostanou něco k snědku.
Ústrojí rovnováhy se skládá u ryb jen z vnitřního ucha, jehož labyrint je nejdůležitější částí sluchového ústroje. Celý ušní labyrint vyplňuje tekutina zvaná endolymfa. Změní-li rybka obvyklou polohu těla, proudí endolymfa v polokružných chodbách a sluchové kaménky (otolithy) tlačí na nervové zakončení, přičemž podráždí sluchový nerv, který podá zprávu nervovému ústředí v mozku, načež ryba zaujme zase správnou polohu těla. Sluchový ústroj nemá u ryb vnější zvukovod a je hlavně orgánem rovnováhy.
Krevní oběh ryb souvisí s činností srdce, které pracuje jako jednoduchá pumpa a vhání žilnou odkysličenou krev do zaber. Rybí srdce je dole za hla¬vou pod žábrami. Zrychlování nebo zpomalování srdečních tepů řídí bloudivý nerv. Srdeční tep u ryb závisí hlavně na teplotě vody a je obvykle v souladu s počtem dechů. Dále závisí na tom, zda ryba odpočívá nebo je v pohybu.

2008-06-09T23:09:00.000-07:00

Na trupu ryb jsou rozmístěny jednak párové ploutve — prsní a břišní, jed¬nak nepárové ploutve — hřbetní, ocasní a řitní. Některé druhy ryb mají na hřbetě dvě od sebe oddělené ploutve, jiné zase mají mezi hřbetní a ocasní ploutví ještě malou, tzv. tukovou ploutvičku. Prsní ploutve jsou na bocích těsně za skřelemi. Břišní ploutve jsou obvykle naspodu břicha ve svislé čáře pod začátkem hřbetní ploutve. U některých druhů ryb bývají břišní ploutve zasunuty kupředu pod prsní ploutve. Hřbetní ploutev je obvykle v přední polovině hřbetu a u některých ryb je posunuta značně dozadu k ocasní plout¬vi. Řitní ploutev je naspodu břicha za řitním otvorem. Ocasní ploutev je na konci těla a mívá různý tvar. Ploutve jsou vyztuženy měkkými nebo tvrdými kostěnými paprsky. Tvrdé, nerozvětvené ploutevní paprsky se také nazývají ostny a bývají obvykle v ploutvích vpředu; za nimi následují měkké, rozvětvené paprsky. Počet ploutevních paprsků je též důležitým určovacím znakem pro jednotlivé druhy ryb, stejně jako poloha, tvar a velikost ploutví.
Ocasní ploutev spolu s násadcem ocasu tvoří nejdůležitější pohybové ústrojí ryb. Silnými údery ocasní ploutve do stran se ryba pohybuje vpřed. Hřbetní ploutev jako kormidlo určuje směr plování ryby a zároveň zesiluje rychlost pohybu. Řitní ploutev pomáhá při zatáčení a při kladení jiker. Prsní a břišní ploutve slouží rybě jako vesla při plování vpravo nebo vlevo a k udr¬žení rovnováhy.
Kostra rybího těla je dokonale článkovaná a tvoří oporu silnému, mohutně vyvinutému svalstvu.

2008-06-08T00:00:00.001-07:00

Pro akvaristu je znalost pojmenování zevních částí rybího těla velmi důle¬žitá, aby si při čtení popisu zbarvení jednotlivých tělních částí uvědomil, o kterou partii těla jde, a dovedl si tak dobře představit barevnost popisované rybky. Ani popis vnitřních orgánů však není nezajímavý.
Na těle ryb rozlišujeme hlavu, trup, násadec ocasu neboli ocas a ploutve. Hlava se vpředu zužuje v rypec. Na konci rypce je tlama. Po stranách hlavy jsou umístěny oči a vpředu před nimi je jeden až dva páry nozder. Hlava je od trupu oddělena z obou stran žaberními otvory, které jsou pokryty pohybli¬vým víčkem, zvaným skřele. Krk ryby nemají a hlava přechází za skřelemi v trup, který se dozadu zužuje v násadec ocasu. Horní část trupu od hlavy až po ocasní ploutev tvoří hřbet, týl je přední část hřbetu těsně za hlavou, boky jsou po stranách trupu od skřelí až po řitní otvor, násadec ocasu či ocas je část trupu od řitního otvoru až po ocasní ploutev, kořen ocasu je koncová část před ocasní ploutví. Hrdlo tvoří spodní část hlavy, hrud' je obvykle vypouklá část trupu pod prsními ploutvemi a břicho je dolní část trupu od prsních ploutví až po řitní otvor.
Rozeznáváme čtyři základní typy rybích těl, a to vřetenovitý (torpédovitý), zploštělý ze stran, shora a zespodu a konečné hadovitý či úhořovitý. Mezi těmito základními tvary rybích těl jsou různé přechody a odchylky.
Zevně kryje rybí tělo kůže. Skládá se ze dvou vrstev: svrchní — pokožky a spodní — škáry. Šupiny spolu s vylučovaným kožním slizem chrání kůži ryb před zraněním a cizopasníky. Některé ryby mají kůži lysou, tj. bez šupin. Kůže má schopnost hojit při příznivé teplotě povrchová zranění, je-li rybka jinak zdravá a má-li dostatek potravy.

Akvarijní rybičky

2008-05-22T02:35:00.000-07:00

Tak např. teplota vody vyhřívané na 24°C může kolísat mezi l— 2 °C. Na takové malé výkyvy jsou nastaveny i automatické spínače (termostaty) top¬ných elektrických tělísek.
Otužovat rybky, aby po delší dobu snášely bez újmy na zdraví nižší teploty, nemá praktický význam. Směrodatné pro určování teploty vody v akváriu zůstanou vždy jen teplotní podmínky, v nichž rybky žijí ve své domovině.
Do akvária zbytečně nesaháme rukou, pokud to není nezbytně nutné. Kaž¬dý zásah ruší a působí neblaze na ryby i na rostliny.
Drobné zásahy jsou však někdy nezbytné a ušetří nám později mnoho prá¬ce. Život a dění v nádrži pozorujeme denně pro své potěšení a k zásahům při¬stoupíme jen tehdy, je-li něčím narušena biologická rovnováha v akváriu. Každý den se přesvědčíme, zda akvárium neteče, zda teploměr ukazuje správ¬nou teplotu, zda je topné tělísko, filtr a vzduchování v provozu, jsou-li rybky v pořádku, popř. zda některá neuhynula. Nesprávně fungující technické pří¬stroje upravíme a zbytky potravy nebo mrtvolku rybky ihned odstraníme. Ni¬kdy nepřekrmujeme. Tuto denní kontrolu můžeme provádět i při večerním pozorování akvária.
Jednou týdně odstraníme přebujelé rostliny nebo jejich odumřelé listy a zbavíme skla řas. Je-li nanesen na rostlinách kal, sklepeme' ho opatrně skle¬něnou tyčinkou, vypneme vzduchování, chvíli počkáme, až sedne, a potom jej odstraníme. Doléváme-li menší množství vody, stačí čerstvá voda stejné tep¬loty. Při větším množství to má být voda odstátá.
Jednou měsíčně je nutné obnovit třetinu vody v akváriu. Filtr čistíme podle potřeby, nejpozději však za dva až tři měsíce. Jednou měsíčně kypříme skle¬něnou nebo dřevěnou tyčinkou písek, a to i pod kameny. Nadzvedneme je opatrně, aby se rostliny nepoškodily. Přespočetné plže z nádrže odstraníme. Po skončení zásahu opláchneme krycí sklo.
Celková údržba akvária vyžaduje denně 5—10 minut, jednou týdně 20 až 30 minut a jednou měsíčně l —2 hodiny.
O vodních plžích už se mnoho napsalo a bylo vysloveno mnoho protichůd¬ných názorů. Velmi často se plžům přikládá velká a často neodůvodněná zásluha o čistotu nádrže. Plži mají své kladné i záporné vlastnosti. Živí se zbytky potravy, kterou nespotřebovaly ryby, požírají některé druhy řas, odu¬mřelé části rostlin a mrtvé rybky. Ale také — a to častěji — si pochutnávají na živé potravě, např. na nitěnkách. Plže však vkládáme do elementek s právě rozplavaným rybím potěrem, aby požírali zbytky uhynulé potravy. Některé druhy si pochutnávají na jemných a křehkých listech vodních rostlin. Takové plže musíme z akvária odstranit. Neúměrný počet plžů porušuje biologickou rovnováhu v nádrži, a proto je zapotřebí stále jej kontrolovat. Uhynulý plž se velmi rychle rozkládá, zapáchá a kazí vodu.

akvarijní rybičky

2008-05-19T03:57:00.000-07:00

Teplota vody v akváriu je jedním z nejdůležitějších činitelů pro chov ryb a rostlin. Poskytne-li akvarista rybkám přiměřenou teplotu vody, daří se jim dobře. Vysoké teploty zajisté urychlují vzrůst rybek, zároveň však částečně zkracují jejich životnost a činí je choulostivými. Naopak zase příliš nízká tep¬lota zpomaluje růst, rybky zakrní a jsou nedokonale vybarvené. Někteří akvaristé tvrdí, že máme rybky „otužovat" a že čím větší péči jim věnujeme, tím je to pro ně horší. Není pochyb o tom, že se názory na otužování rybek za posledních 70 let hodně ujasnily. Přispěla k tomu početná literatura, obzvláště kniha Dr. Ladigese „Der Fisch in der Landschaft (Rybka v přírodě), kde se mnohé dovíme o nalezištích rybek, o teplotě vody a jejich domovině za dne a v noci, v létě a v zimě. Na základě těchto zkušeností se utvořil názor, že akvarijní rybky nejsou tak choulostivé, jak se původně myslelo. Ovšem určité životní teplotní minimum musí být zachováno.
S kolísáním denních a nočních teplot se setkáváme nejen u nás, ale i v původní domovině tropických rybek. V mnohých tropických a subtropic¬kých oblastech jsou také podstatné teplotní rozdíly mezi jednotlivými roční¬mi obdobími, a to často větší než u nás. V období dešťů se voda poměrně rychle ochladí a rybí organismus se často musí velmi rychle přizpůsobit změ¬ně teploty. Pro nás vyplývají z této zkušenosti určité poznatky.
Menší teplotní výkyvy v rozmezí 2—4 °C nejsou dobře živeným, odrostlým rybkám tak nebezpečné, jak se domníváme, avšak teplota nesmí klesnout pod minimum, což je u většiny tropických akvarijních rybek přibližně 18—20 ° C. V průběhu podzimního a zimního období se tedy může teplota vody v akváriu pozvolna snižovat. Přechodné ochlazení vody neznamená hned katastrofu. Starší, tj. dospělé rybky je však snášejí lépe než mladé nebo potěr.
Selže-li z nějakého důvodu vyhřívací zařízení, je vždy lépe přilít teplou vodu do akvária než volit pomalé oteplování pomocí ohřívacího elektrického tělíska.
Další poznatek z praxe je, že rybky přenesené do teplejšího prostředí rea¬gují na tuto změnu příznivě. Naopak vložíme-li je náhle do chladnější vody, dostanou šok a často hynou. Rybky chované delší dobu v chladnější vodě bývají napadeny zaplísněním kůže a zaber nebo povrchovými cizopasníky. - Pochopitelně se snažíme, aby nedošlo k velkému kolísání teploty v akváriu. Obzvláště potěr má mít stejnou denní i noční teplotu, poněvadž v době tření rybek mezi nimi není v tropické přírodě podstatný rozdíl.

akvarijní rybičky

2008-05-15T07:38:00.000-07:00

Rybkám podáváme jen tolik potravy, kolik sežerou během 10—20 minut. Raději krmíme v menších dávkách, a to dvakrát až třikrát denně. Večer krmí¬me mírně, ráno můžeme dávku o něco zvýšit. Obzvláště rybí potěr krmíme velmi opatrně. Velikost podávané potravy volíme podle velikosti rybího potěru a druh potravy podle jeho náročnosti. Do nádržky s potěrem vložíme několik plžů, aby požírali nespotřebovanou, popřípadě uhynulou potravu. Krmit naupliemi, larvami buchanek, je nebezpečné hlavně v létě. Následkem zvýšené teploty vody ve vytíracích nádržích larvy buchanek rychle dorůstají, přeměňují se v malé buchanky, které jsou jako potrava příliš velké, napadají potěr a doslova jej uštípou.
Potěr živorodek je poměrně veliký. Ze začátku roste sice pomalu, ale při vydatném krmení je ve 4—6 měsících pohlavně dospělý. Krmíme jej již druhý den po narození. Podáváme mu nejen drobnou živou, ale také sušenou rost¬linnou i umělou potravu. Odrostlému potěru můžeme také dávat rozdrcené červené pakomáří larvy a rozsekané pečlivě proprané nitěnky.
Potěr jikrnatých ryb je velice drobounký, podle teploty vody a druhů ryb se různé dlouho líhne a za nestejně dlouhou dobu se rozplave. Tak např. potěr labyrintek se obvykle rozplave třetí den po vytření chovného páru. Potěr ji¬krnatých halančíků se líhne za 8 dnů až 6 měsíců, i za delší dobu, podle druhů ryb. Potěr parmiček se obvykle rozplave 6. až 7. den po vytření páru.
V zásadě krmíme tehdy, až se potěr rozplave, tj. v době, kdy strávil zásobní potravu ve svém žloutkovém váčku, kterým jej vybavila příroda pro první dny života. Každý potěr požírá drobnohlednou (prachovou) živou potravu, avšak ne každý přijme potravu sušenou nebo umělou.
Všechny dospělé rybky vydrží bez potravy déle než 14 dní, které představu¬jí obvykle dovolenou jejich majitele. A není jim to ke škodě; může jim to i prospět. Proto před odjezdem nakrmíme rybky normálně, a to jen takovou dávkou potravy, jakou běžně dostávají. Hladem určitě nepojdou, vždy si v akváriu něco najdou nebo obírají ze skel a rostlin řasy.

2008-05-02T03:41:00.001-07:00

Většina akvaristů, a to nejen začátečníků, se dopouští veliké chyby tím, že rybky, které si koupili nebo získali výměnou, ihned po příchodu domů vpustí do nádrže bez jakýchkoliv preventivních ochranných opatření před nakažli¬vými nemocemi. Tak jako člověk může být i ryba nositelem infekčních emo¬cí a aniž sama onemocní, může nakazit mnoho dalších ryb. Na propuknutí různých infekčních nemocí mají vliv různé okolnosti: náhlá změna ve šlo:-, ní a teplotě vody, jednostranné nedostatečné krmení, vpuštění nových a již nemocných ryb do akvária, nedostatečně dezinfikovaná živá potrava z rybní¬ků a tůní, cizopasníci zavlečení do akvária s rostlinami apod.
Každá akvarijní prodejna má i několik desítek různých dodavatelů, to zna¬mená také tolik různých možností zavlečení chorob. Jsou i nesvědomití akvaristé chovatelé, kteří dodají vědomě do prodejny rybky nemocné nebo nedo¬statečně vyléčené nebo zchoulostivělé chovem ve vysokých teplotách.
Proto je nezbytně nutné, abychom rybky ponechali aspoň 7 dnů v karan¬ténní nádržce. Za tuto dobu obvykle poznáme, zda jsou v pořádku, jako karanténní nádoba nám poslouží menší celoskleněná nádržka se vzduchová¬ním.
Rybky, pokud to není nezbytně nutné (např. při otravě vody), nevpouštíme do čerstvé vody.
Akvária plníme většinou vodovodní vodou, která se dezinfikuje chlórem Obsah chlóru ve vodovodní vodě není pro lidský organismus zdravotně závadný, pro akvarijní rybky je však nebezpečný. Protože chlór z vody poměrně rychle vyprchá, ponecháme vodu nejméně 24 hodin odstát, než do ní dáme rybky. Do čerstvě zařízené nádrže je radno vpouštět rybky až za 5—10 dnů.
Všeobecně se akvarijní rybky krmí příliš. A pak to s nimi dopadá jako s tlu¬stými psy v domácnostech: trpí různými zažívacími potížemi. Ztučnělé rybky bývají též tělesně deformovány a nelze pak očekávat, že se úspěšně vytřou. Čas od času by měly rybky vyhladovět; vždyť ve volné přírodě si musí neustá¬le hledat potravu, což v akváriu nemají zapotřebí. Energii vynaloženou v pří¬rodě na hledání potravy v akváriu nevydávají, zpohodlní a pro nedostatek pohybu při vydatném krmení ztuční.
Kromě toho způsobuje přílišné krmení škodlivé změny v akváriu, jako zákaly, tvoření nežádoucích řas a páchnutí vody. Proto máme-li neúspěchy, nesvádějme to na ryby, ale hledejme příčinu především u sebe.

2008-04-25T23:07:00.001-07:00

Vytírací nádržku používáme k účelům karanténním, k výstavkám vodních živočichů, hlavně však k vytírání a rozmnožování rybek. Tyto nádržky jsou převážně celoskleněné nebo též s kostrou z úhlového železa (zasklené). Doporučovaná velikost nádrže na vytírání ryb je uvedena u jednotlivých dru¬hů. Vytírací nádržka je obvykle malá; proto nemůže poskytnout na delší dobu rostoucímu a poměrně početnému potěru dobré životní podmínky.
Akvárium je miniaturní biotop, ve kterém mohou snadno nastat různé poruchy, jako nedostatek kyslíku, náhlé výkyvy teploty, otravy dusíkatými sloučeninami a jinými chemikáliemi, tabákem a chlórem, poruchy zažívacího ústrojí chovaných rybek vlivem nesprávné nebo jednostranné výživy apod. Všechny negativní vlivy akvarijního prostředí se projeví spíše v nádržích menších.
V malých nádržích snadno dochází k náhlým poklesům nebo zvýšením tep¬loty vody, což může u tropických rybek vyvolat různá onemocnění. Chová¬me-li je delší dobu v teplotách nižších než 18—20 ° C, ztrácejí pestré zbarvení, přestávají přijímat potravu, zaostávají ve vzrůstu. Většinou stojí nehnutě u dna se staženými ploutvemi nebo se mírně kolébají. Často také ztrácejí roz¬množovací schopnost. Při zvýšení teploty nad 35 ° C se většinou akvarijní rybky udusí nedostatkem kyslíku.
V nedostatečně udržovaném akváriu, zvláště je-li přeplněno rybkami, se ve vodě koncentrují dusíkaté sloučeniny z moče, z výkalů ryb (Živorodky) a zbyt¬ků potravy při překrmování. V přírodě se tyto látky mineralizují, avšak v akváriu se biologická rovnováha snadno poruší, následkem čehož ryby i rostliny hynou. Otravu vody může vyvolat i větší množství čerstvého tmele, škodlivé těsnící prostředky, umělé nátěry, glycerínem konzervované gumové hadičky, kovy a různá v nesprávné koncentraci aplikovaná léčiva používaná k hubení cizopasníků, tabákový kouř, volný chlór apod. Při všech otravách je nutná rychlá částečná obnova vadné vody vodou čerstvou, stejně teplou.
V pozdních podzimních měsících často pozorujeme nápadné hynutí akvarijních rybek, které je většinou způsobeno změnou chemického složení vody, jež znamená porušení biologické rovnováhy v akváriu. Nejlepším prostřed¬kem proti podzimnímu hromadnému hynutí rybek je důkladná příprava akvá¬ria na zimu. Zde se teprve správně a plně uplatní technická zařízení akvária, zvláště umělé osvětlení, filtrování, vzduchování a vyhřívání vody.

2008-04-19T01:20:00.001-07:00

Některé rostliny rostou dobře po celý rok, jiné na zimu omezují vývoj a shazují část listů, které pak zahnívají a porušují čistotu vody. Tomu musíme předejít. U rostlinných druhů, které na podzim zatahují, odstraníme listy hned, jak začnou žloutnout. Je-li nádrž hustě zarostlá, rostliny protrháme, aby zbý¬vající vegetace měla dostatek světla a lépe přezimovala.
Počasí, lépe řečeno atmosférický tlak, má na rybky nemalý vliv. Při změně tlaku před bouří můžeme pozorovat nedostatek kyslíku. Rybky plavou u hladiny a lapají po vzduchu. Při slunečním počasí a při vysokém tlaku se rybkám daří lépe a většina druhů tetrovitých ryb se snadněji vytírá. Čichavci se naopak lépe vytřou při nízkém tlaku.
V akváriu dobře zarostlém vodními rostlinami, bez vzduchovacího a filtrovacího zařízení, můžeme chovat na 2—3 l vody jednu jikrnatou rybku asi 2—4 cm velkou. Živorodky jsou obvykle náročnější. Na jednu živorodku musíme počítat 3—51 vody, protože výkaly těchto rybek rychleji kazí vodu. U ryb 10—15 cm velkých počítáme i s 8—10 l vody na jednu. Chováme-li však v akváriu čichavce, dáváme dokonce na dva l litr vody za předpokladu, že jde o malé druhy. Avšak takové druhy, které sbírají potravu ze dna a ryjí v něm, např. sumečky, v nefiltrované nádrži chovat nemůžeme. Vzduchujeme-li a filtrujeme-li nádrž, lze počet rybek, úměrně zvýšit. Poměr jedna rybka na 2—3 litry vody se však nemá porušovat. Výjimku zde tvoří rybí potěr.
Velký volný prostor však také rybkám nesvědčí. Zjistilo se, že rybky chované v malém počtu ve velké nádrži byly plaché a lekavé. Jakmile byly vpuštěny do nádrže další rybky, a to i jiné druhy, změnily své chování; ihned se hezky vybarvily a klidně proplouvaly nádrží. Proto také úměrnost co do počtu rybek má v akváriu velký význam a platí zde zásada zlaté střední cesty.
Při osazování používáme vodní rostliny pocházející z různých oblastí a při¬hlížíme k tomu, aby akvárium bylo efektní. Rostliny sázíme do skupin nebo trsů o několika jedincích a kombinujeme druhy různobarevné s různolistými. Z porostu dna mezi nízkými rostlinami dáme vyniknout velkým a dekorativ¬ním druhům. I při osazování společného akvária platí zásada nedávat do jed¬né nádrže druhy se zcela odlišnými požadavky na životní prostředí.

Akvarijní rybičky

2008-04-09T02:55:00.000-07:00

Pomocí kořenů využívají tedy rostliny pro svoji výživu výkaly rybek. Pokud tyto odpadní látky stačí rostliny spotřebovat, je vše v pořádku. Jakmile se detrit hromadí, nastává porušení biologické rovnováhy. Je ještě mnoho dalších činitelů, které jsou velmi důležité pro udržování biologické (přírodní) rovnováhy. Jsou to: světlo, voda, teplota, úměrné množství kyslíku, složení dna, úměrné množství ryb a rostlin k velikosti nádrže, množství potravy aj. V přírodní domovině ryb je těchto činitelů daleko více. K nim patří mimo jiné klimatické podmínky, např. období dešťů a sucha, a tím dochází ke změnám v chemismu vody. Druh vody, ve které rybky žijí, např. potok, řeka, jezero, bažinaté, močálovité tůňky, vliv ročního období a samozřejmě určité spole¬čenství vodních rostlin tvoří určitý biotop, kterému se rybky určitého druhu dobře přizpůsobí. To však neznamená, že akvarista musí takovéto přírodní podmínky svým svěřencům připravit. Je to neuskutečnitelné a v mnoha přípa¬dech to není nutné. Co však jako nezbytná nutnost zůstává, je poskytnout rybkám optimální podmínky. Mnoho druhů rybek se určitým změněným pod¬mínkám dobře přizpůsobí a z těch lze vybrat rybky vhodné pro začátečníky.
Někdy můžeme porušenou biologickou rovnováhu obnovit pomocí tech¬nického zařízení. Je-li v nádrži neúměrný počet rybek, zavedeme vzduchování a filtrováním zbavíme nádrž volně plovoucích nečistot. Neznamená to však, že za nás tyto technické přístroje učiní zázraky. Často se v nádrži nahromadí tolik odpadních látek, že je ani silné filtrování neodstraní. Potom je nutné vodu částečně obnovovat. Překrmíme-li, musíme počítat se zkažením vody.

2008-04-07T04:16:00.000-07:00

Tato kniha popisuje jednotlivé druhy akvarijních ryb a jejich nároky na životní prostředí. Přesto považuji za nutné vypsat v krátkosti některé rady, úvahy a vlastní zkušenosti z akvaristiky.
Chce-li se chovatel věnovat nejkrásnějšímu oboru v akvaristice, tj. množení ryb, musí obsáhnout určité teoretické znalosti. Staré české pořekadlo říká, že učený z nebe nespadl. Co tím chci říci? Že začátečník nemá být příliš náročný a že má volit pro Chov a odchov takové ryby, které nekladou příliš velké požadavky. Až po získání určitých zkušeností můžeme chovat i choulostivější ryby.
Ve společném akváriu mají být jen takové rybky, které vyžadují stejné tep¬lotní podmínky, jsou mírumilovné a mají stejné nároky na jakost vody. Některé druhy proplouvají středními vrstvami vody, jiné žijí u dna a některé zase obývají horní vrstvy. I takovéto rybky mohou být ve společné nádrži, protože se vzájemně neruší.
Do společnosti malých klidných rybek nedáváme však neúměrně velké a dravé druhy nebo takové, které svým rychlým proplouváním ruší ostatní. Není dost dobře myslitelné, že by se klidný okounek trpasličí (Elassoma evergladei) cítil dobře ve společnosti hbitých a neklidných parmiček čtyřpruhých (Capoeta tetrazona tetrazona).
Pro zdravý život rybek v akváriu je nejdůležitější biologická rovnováha. Sama od sebe se však neutvoří. Proto vlastně dáváme do nádrží rostliny. Jsou životně důležitým činitelem — pilířem života v naší nádrži. Kdybychom ponechali nedostatečně osázené a neosvětlené akvárium jeho osudu, stala by se zakrátko z jeho obsahu páchnoucí břečka. Rostlina dodává živočichům k dýchání potřebný kyslík. Při osvětlení přijímá kysličník uhličitý a kyslík vylučuje. Vylučování kyslíku je možno pozorovat přímo při intenzívním osvětlení; z listů se uvolňují malé bublinky, které stoupají vzhůru k hladině. V noci, kdy není světlo, rostlina naopak kyslík přijímá, spotřebuje ho však daleko méně, než ho ve dne vyrobí. V té době ryby spí a jejich spotřeba kyslí¬ku je proto minimální. Není-li nádrž přerybněná, nehrozí nedostatek kyslíku k dýchání ryb. Rostliny jsou producenti, dokáží jako jediné organismy na svě¬tě vyrábět ústrojnou látku z látek minerálních. Všichni živočichové, a tedy i ryby, jsou naproti tomu konzumenti, tj. jsou odkázáni na ústrojnou potravu vyrobenou rostlinami. Na souši tvoří potravní řetězce rostlina — býložravci — šelmy a dravci, ve vodě jim odpovídají plankton rostlinný, živočišný, zvíře¬na dna, ryby planktonožravé, všežravé až vyslovení dravci. V přírodě jsou tedy rostliny soběstačné a mohou žít bez přítomnosti živočichů, kteří však nejsou schopni života bez rostlin. Rostlinám stačí půda, vzduch a sluneční světlo a voda. V akváriu jsou však podmínky značně odlišné, protože zde chy¬bí opravdová půda. Abychom zabránili občasným zákalům a tvoření jedova¬tých plynů, zakládáme nádrž jen s čistým, vypraným pískem. Ten ovšem není schopen poskytnout rostlinám zdroj výživy. Písek se však rychle obohatí detritem (výkaly ryb a jiné organické zbytky), který se v písku rozkládá (mineralizuje) a poskytuje rostlinám výživa Na rozdíl od přírody, kde jsou rostliny zcela soběstačné, jsou v akváriu úzce vázané na přítomnost ryb a navzájem se potřebují.

akvarijní ryby

2008-04-02T04:05:00.000-07:00

Pro poměrně malý rozsah knihy nejsou nikde uvedeny podčeledi rybek, a také popis rybek je co nejstručnější. Rovněž počet popisovaných rybek, fotografií a pérovek je omezen.
Rybky jsou v publikaci uváděny abecedně za sebou podle jejich latinského názvosloví katalogovou formou. U každé rybky je dále uvedeno: příslušná čeleď, maximální velikost rybky v akváriu, domovina rybky, rok dovozu do Evropy, popis rybky a její chov i odchov. Abecední seznam českých jmen je na konci knihy. Udávaná teplota při chovu a odchovu rybek je minimální až na vzácné výjimky, jako např. u některých okounků.

Velikost doporučovaných nádrží:

malá nádržka do 20 cm délky, do 101
střední nádrž do 50 cm délky, do 50 1
velká nádrž do 100 cm délky, do 300 1
speciálně velká nádrž nad 100 cm délky, nad 300 1

Vodou normální se rozumí voda vodovodní polotvrdá, 8—12 st. něm. tvrdosti, neutrální reakce — pH = 7.

Tvrdost vody:

0 — 4 st. něm. tvrdosti velmi měkká voda (sněhová)
4 — 8 st. něm. tvrdosti měkká voda (dešťová, sněhová, z tůněk)
8 — 12 st. něm. tvrdosti polotvrdá voda (vodovodní, říční)
12 — 18 st. něm. tvrdosti tvrdá voda (studniční)
18 — 30 st. něm. tvrdosti velmi tvrdá voda (studniční, pramenitá)
Kyselost vody:

pH 5 - 6 slabě kyselá voda
pH 6 - 6,9 mírně kyselá voda
pH 7 neutrální voda
pH 7 - 8 mírně zásaditá voda

akvarijní rybičky

2008-03-27T04:11:00.000-07:00

Po zpracování všech připomínek k prvnímu a dalším vydáním této knihy, kte¬rá má umožnit poznat charakteristiku, tvar, Chov a odchov jednotlivých druhů akvarijních rybek, je toto vydání opraveno a doplněno nejnovějšími názvy. Obsahuje rovněž všeobecnou stať o akvaristice. Ryby v naší republice obtíž¬ně dostupné neuvádím. Naopak ty druhy, které se v posledních letech na akvarijním trhu objevily a které naši akvaristé brzy získají, dodatečně popisu¬ji. Tak jako u minulých vydání této knihy, i zde jsem vycházel převážně z vlastních zkušeností a poznatků získaných při fotografování a pozorování ryb ve tření. (Popis jednotlivých rostlin vyšel v samostatné publikaci, kterou zpracoval ing. Karel Rataj, CSc., „Akvaristika začíná u rostlin".) I když tato kniha obsahuje kratší všeobecnou stať o chovu a odchovu rybek, krmení apod., odkazuji zájemce o všeobecnou akvaristickou literaturu na publikace „333 x jak a proč" a „Jak se stát akvaristou", které vydá nakladatelství Svépo¬moc v roce 1892.
Naše sladkovodní studenovodní ryby do této publikace nezahrnuji. Veřejnost se neustále dožaduje českého pojmenování ryb; proto jsem navrhl česká jmé¬na i u ryb nově zařazených. Při tvoření českého názvosloví jsem použil jed¬nak již obvyklých a vžitých názvů rybek (např. tetra, čichavec, rájovec, kančík, apod.), jednak jsem musel, hlavně u mnoha rybek v poslední době dove¬zených, utvořit česká jména podle latinského názvosloví (nigrofasciatus — černopruhý), dále podle domoviny (Hyphessobrycon peruvianus — tetra peruánská), význačného zbarvení (tetra červenoploutvá), tvaru a charakteris¬tiky rybky (tlamovec, tlamoun), přičemž jsem také použil jména osoby, podle které byla ryba pojmenována (halančík Gardnerův). U některých čeledí bylo nutno vytvořit také české názvy (např. Gasteropelecidae — sekernatkovití a pojmenování rybky je potom Gasteropelecus sternicla — sekernatka černopruhá). Některé názvy jsem proti předchozím vydáním pozměnil. Akvaristé si vždy vytvářeli česká jména, mnohdy územně nezávisle na sobě. Např. rybku Tanichthys albonubes nazývají akvaristé na Slovensku — kardinálka, na Moravě — nepravá neónka, jinde falešná neónka, popřípadě Tanova rybka apod. Proto je třeba se sjednotit na určitém navrhovaném českém názvu, i když nejpřesnější a mezinárodně platné zůstane názvosloví latinské. Doufám, že svým malým příspěvkem v navrhovaném českém názvosloví při¬spěji ke konečnému stanovení českých jmen nebo aspoň k usnadnění jeho tvorby v budoucnu.

akvarijní rybičky

2008-03-25T04:18:00.000-07:00

Acanthophthalmus cuneovirgatus 19
Acanthophthalmus kuhli kuhli 19
Acanthophthalmus kuhli sumatranus 20
Acanthophthalmus myersi 20
Acanthophthalmus robiginosus 20
Acanthophthalmus semicinctus 20
Acanthophthalmus shelfordi 20
Aequidens curviceps 21
Aequidens itanyi 21
Aequidens maronii 21
Aequidens portalegrensis 22
Aequidens pulcher 22
Aequidens thayeri 22
Amblydoras hancocki 23
Ancistrus cirrhosus 23
Ancistrus dolichopterus 23
Ancistrus multispinnis 24
Anostomus anostomus 24
Aphanius iberus 24
Aphyocharax anisitsi 24
Aphyosemion arnoldi 25
Aphyosemion australe 25
Aphyosemion bivittatum 26
Aphyosemion bualanum 26
Aphyosemion calliurum 27
Aphyosemion cinnamomeum 27
Aphyosemion filamentosum 27
Aphyosemion gardneri 27
Aphyosemion gulare 28
Aphyosemion christyi 28
Aphyosemion louessense 28
Aphyosemion lujae 28
Aphyosemion sjoestedti 29
Aphyosemion walkeri 29
Apistogramma agassizi 29
Apistogramma borellii 30
Apistogramma commbrae 30
Apistogramma kleei 30
Apistogramma ornatipinnis 31
Apistogramma ortmanni 31
Apistogramma pertense 31
Apistogramma reitzigi 31
Apistogramma sweglesi 32
Apistogramma taeniatum 32
Apistogramma trifasciatum haraldschultzi 32
Apistogramma trifasciatum trifasciatum 32
Apistogramma weisei 32
Aplocheilichthys macrophthalmus macrophthalmus 33
Aplocheilichthys spilauchen 33
Aplocheilus dayi 33
Aplocheilus lineatus 34
Aplocheilus panchax panchax 34
Aplocheilus panchax rubropunctatus 34
Arnoldichthys spilopterus 35
Astronotus ocellatus 35
Astyanax bimaculatus 35
Astyanax mexicanus 36
Austrofundulus dolichopterus 36
Austrofundulus transilis 36
Badis badis 37
Balantiocheilus melanopterus 37
Barbodes barilioides 37
Barbodes everetti 38
Barbodes holotaenia 38
Barbodes lateristriga 38
Barbodes pentazona pentazona 38
Barbodes schwanenfeldi 39
Barbodes somphongsi 39
Barilius christyi 39
Bedotia geayi 39
Belonesox belizanus 40
Belontia signata 40
Betta splendens 41
Boehlkea fredcochui 41
Botia beauforti 42
Botia horae 42
Botia hymenophysa 42
Botia lecontei 42
Botia lohachata 43
Botia lucasbahi 43
Botia macracantha 43
Botia modesta 43
Botia sidthimunki 43
Botia striata 44
Brachygobius aggregatus 44
Brachygobius nunus 44
Brachygobius xanthozona 44
Brochis coeruleus 45
Brycinus longipinnis 45
Caecobarbus geertsi 45
Callichthys callichthys 45
Capoeta arulia 46
Capoeta hulstaerti 46
Capoeta oligolepis 46
Capoeta semifasciolata 47
Capoeta tetrazona tetrazona 47
Capoeta titteya 47
Carassius auratus auratus 48
Carinotetraodon somphongsi 49
Carnegiella marthae 49
Carnegiella strigata 49
Centrarchus macropterus 50
Cichlasoma aureum 50
Cichlasoma octofasciatum (syn. C. biocellatum) 51
Cichlasoma cutteri 51
Cichlasoma facetum 51
Cichlasoma festivum 52
Cichlasoma hellabruni 52
Cichlasoma meeki 52
Cichlasoma nigrofasciatum 53
Cichlasoma severum 53
Cichlasoma spilurum 53
Clarias angolensis 54
Cnesterodon decemmaculatus 54
Cobitis taenia 54
Colisa fasciata 55
Colisa chuna 55
Colisa labiosa 55
Colisa lalia 55
Copeina guttata 56
Copella arnoldi 56
Copella callolepis 57
Copella vilmae 57
Corydoras aeneus 57
Corydoras agassizi 58
Corydoras arcuatus 58
Corydoras bondi coppenamensis 58
Corydoras caudimaculatus 58
Corydoras cochui 58
Corydoras elegans 59
Corydoras julii 59
Corydoras melanistius 59
Corydoras metae 59
Corydoras myersi 60
Corydoras paleatus 60
Corydoras punctatus 60
Corydoras pygmaeus 61
Corydoras rabauti 61
Corydoras reticulatus 61
Corydoras schultzei 62
Corydoras undulatus 62
Crenicara maculata 62
Crenicichla dorsocellata 62
Crenicichla lepidota 63
Ctenobrycon spilurus 63
Ctenopoma ansorgei 63
Ctenopoma congicum 63
Ctenopoma fasciolatum 64
Ctenopoma nanum 64
Ctenopoma oxyrhynchus 64
Cubanichthys cubensis 64
Cynolebias adloffi 65
Cynolebias bellotti 65
Cynolebias elongatus 65
Cynolebias nigripinnis 66
Cynolebias whitei 66
Cynopoecilus ladigesi 66
Cynopoecilus melanotaenia 67
Cyprinodon variegatus 67
Danio aequipinnatus 67
Danio (Brachydanio) albolineatus 68
Danio devario 68
Danio (Brachydanio) frankei 68
Danio (Brachydanio) kerri 69
Danio (Brachydanio) nigrofasciatus 69
Danio (Brachydanio) rerio 69
Dasyloricaria filamentosa 69
Dermogenys pussilus 70
Dermogenys sumatranus 70
Elassoma evergladei 70
Enneacanthus gloriosus 71
Epalzeorhynchus kallopterus 71
Epalzeorhynchus siamensis 72
Epiplatys annulatus 72
Epiplatys dageti monroviae 72
Epiplatys fasciolatus 73
Epiplatys chaperi sheljuzhkoi 73
Epiplatys macrostigma 73
Epiplatys sexfasciatus 73
Esomus danrica 74
Esomus malayensis 74
Etroplus maculatus 74
Farlowella gracilis 75
Farlowella schreitmuelleri 75
Gambusia affinis affinis 75
Gasteropelecus levis 76
Gasteropelecus maculatus 76
Gasteropelecus stemicla 76
Geophagus jurupari 76
Geophagus surinamensis 77
Girardinus metallicus 77
Gnathonemus petersi 77
Gymnocorymbus ternetzi 78
Gyrinocheilus aymonieri 78
Haplochromis burtoni 78
Haplochromis strigigena 79
Haplochromis thomasi 79
Hasemania nana 79
Helostoma temmincki 80
Hemigrammus armstrongi 80
Hemigrammus caudovittatus 80
Hemigrammus erythrozonus 81
Hemigrammus hyanuary 81
Hemigrammus marginatus 81
Hemigrammus ocellifer falsus 82
Hemigrammus pulcher 82
Hemichromis bimaculatus 82
Hemichromis fasciatus 83
Herichthys cyanoguttatus 83
Heterandria formosa 83
Heteropneustes fossilis 84
Hoplosternum littorale 84
Hoplosternum thoracatum 84
Hyphessobrycon bifasciatus 85
Hyphessobrycon callistus 85
Hyphessobrycon erythrosigma 85
Hyphessobrycon flammeus 85
Hyphessobrycon georgettae 86
Hyphessobrycon griemi 86
Hyphessobrycon herbertaxelrodi 86
Hyphessobrycon heterorhabdus 87
Hyphessobrycon ornatus 87
Hyphessobrycon pulchripinnis 87
Hyphessobrycon rosaceus 88
Hyphessobrycon scholzei 88
Hyphessobrycon simulans 88
Hyphessobrycon stegemani 88
Chanda ranga 89
Characidium fasciatum 89
Cheirodon (Lamprocheirodon) axelrodi 89
Chela laubuca 90
Chilodus punctatus 90
Chromidotilapia guentheri 91
Jordanella floridae 91
Julidochromis marlieri 91
Julidochromis ornatus 92
Kryptopterus bicirrhis 92
Labeo bicolor 92
Labeo erythrurus 92
Labeo forskali 93
Labeo frenatus 93
Labeotropheus fuelleborni 93
Labeotropheus trewavasae 93
Lamprologus brichardi 94
Lamprologus congensis 94
Leiocassis brashnikowi 94
Leiocassis siamensis 95
Leporinus fasciatus affinis 95
Lucania goodei 95
Macrognathus aculeatus 95
Macropodus cupanus cupanus 96
Macropodus cupanus dayi 96
Macropodus opercularis 96
Macropodus opercularis concotor 97
Mastacembelus pancalus 97
Megalamphodus megalopterus 97
Megalamphodus sweglesi 97
Melanochromis auratus 98
Melanotaenia fluviatilis 98
Melanotaenia maccullochi 98
Mesogonistius chaetodon 99
Metynnis hypsauchen 99
Moenkhausia oligolepis 99
Moenkhausia pittieri 100
Moenkhausia sanctaefilomenae 100
Monocirrhus polyacanthus 100
Monodactylus argenteus 101
Mystus tengara 101
Nandus nandus 101
Nannacara anomala 101
Nannacara taenia 102
Nannochromis parilius 102
Nannostomus beckfordi 102
Nannostomus marginatus 103
Nannostomus trifasciatus 103
Nematobrycon palmeri 104
Neolebias (Micraethiops) ansorgei 104
Nothobranchius — skupina druhu Orthonotus 104
Nothobranchius — skupina druhu Palmquisti 105
Nothobranchius — skupina druhu Taeniopygus 105
Oryzias javanicus 106
Oryzias latipes 106
Osphronemus goramy 106
Otocinclus affinis 107
Pachypanchax homalonotus 107
Pachypanchax playfairi 107
Pantodon buchholzi 108
Papiliochromis ramirezi 108
Paracheirodon innesi 109
Pelvicachromis pulcher 109
Pelvicachromis subocellatus 110
Pelvicachromis taeniatus 110
Periophthalmus barbarus 110
Petitella georgiae 111
Phallichthys amates amates 111
Phallocerps caudomaculatus 111
Phenacogrammus interruptus 112
Poecilia caudofasciata 112
Poecilia latipinna 112
Poecilia melanogaster 113
Poecilia nigrofasciata 113
Poecilia petenensis 113
Poecilia reticulata 113
Poecilia sphenops 114
Poecilia velifera 114
Poecilia vittata 115
Poecilia vivipara 115
Poecilobrycon harrisoni 115
Poecilobrycon unifasciatus ocellatus 115
Poecilobrycon (Nannobrycon) eques 116
Polycentropsis abbreviate 116
Polycentrus schomburgki 116
Priapella intermedia 117
Pristella maxillaris 117
Pseudocrenilabrus multicolor 117
Pseudocrenilabrus philander dispersus 118
Pseudomugil signifer 118
Pseudotropheus zebra 119
Pterolebiss longipinnis 119
Pterolebias peruensis 119
Pterolebias zonatus 120
Pterophyllum scalare 120
Puntius conchonius 120
Puntius cumingi 121
Puntius filamentosus 121
Puntius gambiensis 121
Puntius gelius 121
Puntius lineatus 122
Puntius nigrofasciatus 122
Puntius spec. 122
Puntius ticto stoliczkai 123
Puntius ticto ticto 123
Pyrrhulina brevis 123
Pyrrhulina nigrofasciata 123
Pyrrhulina rachowiana 124
Pyrrhulina vittata 124
Quintans atrizona 124
Rachovia brevis 125
Rasbora borapetensis 125
Rasbora daniconius 125
Rasbora heteromorpha 125
Rasbora kalochroma 126
Rasbora lateristriata 126
Rasbora maculata 126
Rasbora pauciperforata 127
Rasbora somphongsi 127
Rasbora trilineata 127
Rasbora urophthalma 127
Rasbora vaterifloris 128
Rineloricaria parva 128
Rivulus cylindraceus 128
Rivulus harti 129
Rivulus holmiae 129
Rivulus isthmensis 129
Rivulus milesi 129
Rivulus santensis 130
Rivulus urophthalmus 130
Roloffia geryi 130
Roloffia liberiensis 130
Roloffia occidentalis 130
Roloffia roloffi 131
Sarotherodon mortimeri mossambicus 131
Scatophagus argus 131
Sphaerichthys osphromenoides 132
Steatocranus casuarius 132
Stevardia riisei 132
Stigmatogobius sadanundio 133
Symphysodon discus 133
Symphysodion aequifasciatus 134
Symphysodon aequifasciatus aequifasciatus 134
Symphysodon aequifasciatus axelrodi 134
Symphysodon aequifasciatus haraldi 134
Synodontis nigriventris 134
Tanichthys albonubes 135
Telmatherina ladigesi 135
Tetraodon cutcutia 136
Tetraodon fluviatilis 136
Tetraodon palembangensis 136
Thayeria boehlkei 137
Thysia ansorgei 137
Toxotes jaculatrix 138
Trichogaster leeri 138
Trichogaster microlepis 138
Trichogaster pectoralis 138
Trichogaster trichopterus sumatranus 139
Trichogaster trichopterus trichopterus 139
Trichopsis pumilus 139
Trichopsis schalleri 140
Trichopsis vittatus 140
Xiphophorus helleri 140
Xiphophorus maculatus 141
Xiphophorus montezumae 141
Xiphophorus variatus 141

2008-03-19T05:42:00.001-07:00

Džungle a bažiny deštných pralesů, zaplavená mangrovová území a odvodňovací kanály kaučukovníkových plantáží, případně stojaté vody s bahnitým dnem. Na většině těchto lokalit je dno hlinitopísčité, pomalu se pohybující voda je křišťálově čistá, neutrální nebo slabě kyselá. Pouze v období dešťů jsou tyto oblasti zaplavovány vyšší vrstvou bahna a hnědou vodou s přechodně nižšími hodnotami pH. Na podobných místech roste např. Cryptocoryne cordata, C. Iingua, C. gracilis a další.
Jak vidíme, jsou rostliny v přírodě vystaveny některým vlivům prostředí, které se v akváriích dají jen velmi těžko napodobit. Akvárium je jen nepatrným výsekem vodní nádrže, do kterého umísťujeme nepatrné množství druhů rostlin. Tyto druhy pocházejí většinou z různých oblastí světa a jsou si zcela cizí.
Rovněž pestrost životních forem rostlin na přirozených stanovištích se v nádrži stírá tím, že zde máme celý rok stejnou výšku vody, obvykle i stejnou teplotu a fyzikální a chemické vlastnosti vody. Kolísá obvykle jen délka a intenzita osvětlení.
Při pěstování v akváriu se naopak objevují jiné měnící se podmínky, které z přírody neznáme. Tak například nejméně proměnlivou složkou vnějšího prostředí v přírodě je podklad (složení dna), kdežto v akváriu je tato složka velmi měnlivá. Obohatíme-li dno organickými látkami (rašelinou, listovkou apod.), ovlivňují tyto látky složení vody a samy podléhají anaerobnímu rozkladu, tj. hnijí za nepřístupu vzduchu. Vznikají tím jedovaté plyny, které ovlivní prostředí rostlin obvykle negativně. Založíme-li dno z čistého, vypraného písku, obsahuje zpočátku velmi málo živin. Písek se však postupně obohacuje organickými zbytky rostlinného i živočišného původu a vznikají v něm rozkladné procesy (viz v kapitole o výživě). Tím se mění složení dna, které pronikavě ovlivňuje vývoj rostlin.
V přirozených rostlinných společenstvech je obvykle přirozená biologická rovnováha. Podle hloubky vody, teploty, osvětlení atd. se v určitých ročních obdobích vyvíjejí některé druhy, které pak ustupují a dělají místo jiným. Jednotlivé druhy se tedy střídají s obdobím vegetativního růstu a obdobím kvetení. V akváriu tomu tak není již proto, že nádrž obvykle osazujeme nesourodými rostlinami z různých oblastí světa.
Hlavní příčinou narušení biologické rovnováhy (poměrného počtu jedinců různých druhů navzájem) je to, že se podmínky v akváriu mění během roku jen málo. Rostliny tedy nepodléhají cyklickému vývoji, ale ten druh, kterému podmínky určité nádrže nejlépe vyhovují, se rozrůstá na úkor druhů ostatních. Druhy množící se vegetativně potlačují rostliny, které se množí jen semeny. V tmavších nádržích převládnou kryptokoryny a znemožní růst šípatkovců a zákrutich, ve světlých nádržích je tomu naopak.
Vzájemné působení jednotlivých druhů rostlin je proto v akváriích mnohem pronikavější než v přírodě. Po určité době je obvykle třeba provést v nádrži určité změny, a to protrhat silně vyvinuté druhy, odstranit stínící rostliny, upravit stav plovoucí vegetace apod.
Vzhledem k tomu, že obsah vody v akváriích je poměrně malý a že její výměna je jen velmi pomalá, ovlivňují se různé druhy navzájem i chemicky tím, že působí na vlastnosti vody, která se například vlivem kryptokoryn okyseluje, kdežto např. vlivem valisnerií se mírně alkalizuje. To způsobuje nesnášenlivost některých druhů akvarijních rostlin navzájem, která se v akváriích projevuje někdy mnohem silněji než v přírodě.

2008-03-17T03:02:00.000-07:00

Podle poznámek na herbárních položkách ve světových muzeích a podle pozorování profesora Schulzeho rostou vodní rostliny (zvláště kryptokoryny) ve třech hlavních biotopech.
1. Břehy větších řek ve vzdálenosti 10 — 100 km od ústí do moře. Kryptokoryny tam rostou na dobře osvětlených nebo slabě zastíněných místech v nadmořské výšce 0—50 m. Jedná se především o druhy, které dávají přednost pozemním životním formám. Jen zřídka bývají mělce zaplaveny, takže listy a květenství jsou vždy nad vodou. Tak roste např. C. ciliata. Tento druh často proniká podél větších řek hlouběji do lesních oblastí, ale široká říční koryta umožňují vždy dobré osvětlení břehů. C. ciliata nesestupuje přímo do koryta řek a roste ve společnosti s rodem Lagenandra a Hygrophila. Na těchto biotopech se v korytech řek nevyskytují jiné druhy rodu Cryptocoryne, ale vodní vegetaci tvoří např. Aponogeton rigidifolius, Hydrilla verticillata, Myriophyllum spp., Blyxa a Potamogeton. To se týká např. Malajského poloostrova. V Thajsku k těmto druhům přistupuje submersní Crinum thaianum. V Sarawaku se C. ciliata vyskytuje Spolu s C. lingua a C. pontederiifolia var. sarawacensis, ale tyto druhy často sestupují do koryta řeky a doprovází je Barclaya mottleyi. S ohledem na blízkost moře se jmenované druhy vyskytují převážně ve sladké vodě a jen zřídka je můžeme nalézt poblíže ústí v brakické vodě.
2. Menší vodní toky široké 2—10 m, za normálních podmínek velmi mělké (10—30 cm), ve kterých po vodních přívalech může stoupnout hladina vody na 1—2m. Jedná se o potoky v hustě zarostlých a zastíněných oblastech v nadmořské výšce 50—100 m, na Srí Lance (Cejlonu) výjimečně až 500 m, zatímco v horách severovýchodní Indie nacházíme zajímavé vodní rostliny až do výšky 1200 m/n. m. Tyto biotopy jsou typické křišťálově čistou vodou s pH 6—6,5. Jedná se o dešťovou, velmi měkkou vodu, koryto řek je kamenité až skalnaté, pokryté pískem s malým obsahem humusu splaveného z vyšších horských poloh. Kryptokoryny se zde vyskytují v hustých čistých porostech, porůstají břehy a jsou vystaveny podmínkám obojživelného života. Podle velikosti srážek kolísá hladina vody často během několika dnů od několika centimetrů až po 1 nebo 2 m. Za takových podmínek roste např. C. balansae v Thajsku, C. wendtii a C. axelrodii na Cejloně, C. bullosa v Sarawaku. Jsou to většinou nížinné druhy nadmořské výšky od 25 do 100 m; pouze C. nevillii a C. becketii vystupuje na Cejloně až do výšky 500 m a C. crispatula až do výšky 1500 m.

Tropy Indomalajské oblasti

2008-03-13T05:28:00.000-07:00

TROPY INDOMALAJSKÉ OBLASTI

Tropy indomalajské oblasti představují vedle jihoamerických tropů hlavní zdroj akvarijních ryb a rostlin. Je to především Malajský poloostrov a Indonésie, hlavně její největší ostrovy, tj. Jáva, Sumatra, Borneo, Celebes a Nová Guinea. Velký počet druhů pochází ze Srí Lanky (Cejlonu).
Nejvýznačnějším rysem této oblasti je nepřítomnost veletoků. V místech, kde nebyla důkladným odvodněním bažin vybudována rýžová pole, je celá krajina porostlá neproniknutelnou džunglí s četnými jezírky, říčkami a močály. Pevnina porostlá hustou vegetací a blízkost moře mají vliv na téměř stálou celoroční teplotu, která kolísá jen nepatrně, od 25 do 27 °C. Během ročních období i během dne teplota kolísá tak nepatrně, že můžeme hovořit o celoroční stálé teplotě, která dosahuje podstatně vyšších hodnot, než jsou teploty tropických nádrží v našich bytech.
Převážná část popisované oblasti je velmi deštivá (2500 až 4500 mm ročně). Ačkoli deště jsou rozděleny na dvě období, neexistuje zde výrazné období sucha (kromě východní části Indonésie). Vody proto nemají periodický charakter a v džungli je velké množství větších nebo menších stálých vodních nádrží. Pouze ve velmi mělkých tůních a v bahenních formacích kolísá vodní sloupec dostatečně výrazně, aby mohl ovlivnit složení typicky vodní a obojživelné vegetace.
Stoupání vody v této tropické oblasti nezpůsobují rozvodněné řeky, nýbrž voda zde v době dešťů obvykle stejnoměrné přibývá a pak zase výška vodní hladiny klesá. Vodní vegetaci proto nepoškozuje dravý proud a cykličnost jejího vývoje je výrazná především u obojživelných druhů.
Ačkoli z indomalajské oblasti pochází velké množství druhů vodních rostlin, nejtypičtější z nich jsou árónovité, především kryptokoryny. Typicky submersní druhy (Cryptocoryne affinis, C. siamensis, C. cordata atd.) rostou v trvalých, často dosti hlubokých vodách a mohou kvést po celý rok. Ve vodě hlubší než 30—40 cm nekvetou a množí se jen vegetativně. Cykličnost vývoje není pro ně typická.
Obojživelné druhy (Cryptocoryne becketii, C. walkeri, C. nevilli, C. lucens) jsou v době dešťů ponořené a prodělávají období vegetativního rozmnožování z oddenkových výběžků. Poklesne-li hladina vody, přecházejí do emersního způsobu života, kvetou a tvoří semena. Kryptokoryny jsou typické rostliny původních džunglovitých formací. Rostou v polostínu, pod bujným, několikaposchodovým pralesem, často ve vodě, jejíž hladina je zcela zarostlá vzplývavými rostlinami.
V umělých i přirozených kanálech, které spojují jednotlivé laguny a jezírka, pak nacházíme ostatní druhy indomalajských vodních rostlin, například Limnophila, Ceratopteris, Bacopa apod.
Indomalajské druhy rostlin jsou tedy charakterizovány prostředím, které jim poskytuje nekolísavou, stejnoměrnou a poměrně vysokou teplotu vody i vzduchu kolem 26 °C. Vodní vegetace této oblasti se skládá z druhů obojživelných (lagenandry, některé kryptokoryny, ambulie) i z druhů typicky submersních (některé kryptokoryny, stolístky).
Indomalajské rostliny nemají období vegetačního klidu, ale některé obojživelné druhy jsou typické střídáním období vegetativního růstu (a vegetativního rozmnožování) a období kvetení a tvoření semen.
Rostliny této oblasti jsou proto náročnější; jsou citlivé na kolísání teploty, zvláště na hlubší poklesy teplot, které mohou být u mimořádně choulostivých druhů nebezpečné již při 18 °C, u jiných až kolem 15 °C. Teploty kolem 25—27 °C jim celoročně můžeme jen velmi těžko poskytnout. Některé kryptokoryny velmi nesnadno kvetou. I v umělých kulturách je ke kvetení třeba dodržet cyklický vývoj, tj. střídání emersního a submersního růstu (pravidelné kolísání hloubky vody).

Vodní a bahenní rostliny amazonské oblasti

2008-03-11T02:18:00.000-07:00

se tedy vyznačují poměrně velkou přizpůsobivostí ke kolísání teploty. Snášejí běžné pokojové prostředí a nepoškozuje je ani pokles teplot na 12—15 °C. Převážná většina druhů je obojživelných, a proto se dají pěstovat jak v paludáriích, tak i v akváriích. Výrazně submersní rostliny jsou velmi vzácné a i ty mohou po kratší dobu vegetovat emersně (heterantery, kabomby). Jihoamerické stolístky (Myriophyllum) jsou ve srovnání s druhy ostatních kontinentů, kromě Austrálie, nejlépe přizpůsobeny emersnímu životu.
Vodní a bahenní rostliny tropické jižní Ameriky většinou nemají výrazné období klidu a nerostou jen za povodní, které zničí jejich vegetační orgány. Proto v bytech dobře vegetují po celý rok a spokojí se s teplotami kolem 20 °C. Vyhovuje jim celoroční osvětlení po dobu asi 12 hodin denně. Z podmínek vnějšího prostředí má vliv na jejich vývoj hlavně výška vodního sloupce. Jihoamerické rostliny jsou tedy pro akvária nejvhodnější; vyznačují se vysokou odolností proti vnějším podmínkám. V domácích nádržích jim můžeme připravit podmínky mnohem lepší, než mají ve své domovině.
Nesmíme zapomenout, že velké množství velmi dekorativních akvarijních rostlin pocházejících z Jižní Ameriky neroste v typicky tropické oblasti. Jsou dováženy ze subtropického a mírného pásma jižní Brazílie, Paraquaye, Uruquaye a Argentiny. Náleží sem mnoho mimořádně krásných novinek jako např. Echinodorus osiris, E. horemannii, E. opacus, E. longiscapus a další. Tyto druhy rostou trvale pod vodou a vyskytují se v relativně chladných tocích s teplotou 14—19 °C. Neznamená to ovšem, že bychom tyto rostliny nemohli pěstovat v normálních pokojových nádržích s teplotou kolem 22 °C.

2008-03-04T05:31:00.000-08:00

V horských oblastech severně a jižně od amazonské nížiny se tedy setkáváme s proměnlivými podmínkami prostředí, což má za následek tzv. cykličnost vývoje rostlin. V době dešťů je období nevýrazného vegetačního klidu. Je vyvolané mechanicky stoupající vodou a pohybem zeminy, kterou unášejí povodně. Spolupůsobí nižší teplota a nedostatek světla, protože kalná voda propouští málo slunečních paprsků. Po přechodu záplav začínají kvést submersní rostliny, které současně s vývojem listů vyhánějí nad hladinu stonky s květy (Echinodorus) nebo tvoří plovoucí listy a květy (Cabomba). Obojživelné rostliny v té době vytvářejí listy, ale ještě nekvetou.
Později klesne hladina vody na 20—40 cm. V této době submersní rostliny již většinou odkvetly, květní stonky některých druhů počínají po uzrání semen zakořeňovat a nastává u nich období vegetativního rozmnožování. Obojživelné druhy naopak teprve vyhánějí květonosné stonky. To znamená, že na stejném stanovišti kvetou v etapách za sebou různé druhy rostlin. Tento jev označujeme jako cykličnost vývoje podle výšky vodního sloupce.
Jiné změny ve složení vegetace je možno pozorovat při okrajích lagun a mrtvých říčních ramen, kde formace tzv. savan přecházejí v bažiny, které dále přecházejí v mělké vody (litorály). Zde je vývoj rostlinstva mimořádně pestrý; druhové složení porostů se stále střídá, jedny druhy přibývají, jiné dočasně nebo trvale mizí. Rostliny zde rovněž velmi často mění tvar a velikost listů (tzv. listová mnohotvárnost). Na okrajích vod, na březích i v mělké vodě zde roste například Echinodorus quadricostatus, E. tenellus a různé druhy bahniček (Eleocharis). Směrem k pásmu savan se vyskytují různé bahenní árónovité rostliny nesnášející trvalé zaplavení, směrem k lagunám, již v mělké vodě rostou stolístky a heterantery a všude na hladině mělkých i hlubších stojatých vod plovoucí rostliny

rostliny u vodnich toku

2008-02-22T14:03:00.000-08:00

Rostlinná společenstva pak vznikají podle zvlnění okolního terénu. Nejzajímavější jsou přímo koryta potoků a menších řek, dále pak plochy ležící 6—10 m nad hladinou řeky, které jsou zatápěny jen při velkých povodních v době dešťů. Po opadnutí vody zde vznikají rozsáhlé laguny a močály, které postupně vysychají; rostou zde především obojživelné druhy šípatkovců. V lagunách, kde voda zůstává po celý rok, se vyskytují jak obojživelné druhy, tak i rostliny typicky submersní, jako například Echinodorus amazonicus, Cabomba, Heteranthera, Myriophyllum apod.
Roční průměr teplot vzduchu v těchto oblastech činí 25 až 26 °C a během roku mohou teploty kolísat od 14 do 40 °C; tepelné výkyvy jsou tedy značně velké. Proto jihoamerické druhy vodních rostlin jsou velmi odolné a většinu z nich můžeme se zdarem pěstovat i v nevytápěných pokojových nádržích. Teplota vody v řekách kolísá od 18 do 30 °C, ve stojatých vodách mrtvých ramen a lagun dosahuje během vegetace (v období sucha) průměrných hodnot 28—30 °C, za mimořádných podmínek v mělkých lagunách až 40 °C.

2008-01-31T22:33:00.001-08:00

Teplota v této oblasti je skoro stálá (32 —35 °C) a nemění se během dne a noci, ani během ročních období. Doba dešťů je zde prakticky jen jedna a začíná v prosinci a trvá až do června, kdy je hladina vody nejvyšší. Období relativního sucha ve zbývajících měsících je opravdu jen relativní a projevuje se tím, že neprší. Vláhy je však stále nadbytek a vlhkost vzduchu dosahuje 90—98 %, takže v některých dnech při teplotě 35 °C leží rosný bod jen na 33 °C. Půda má skoro nulový obsah humusu a zemědělství zde proto prakticky neexistuje.
V době nízkého stavu vody je to ráj akvarijních ryb. Na ploše 20 m2 v příhodném místě se dá do sítí ulovit 500 až 1000 ryb, mezi nimi desítky obrovitých diskusů několika druhů, nesčetné druhy sumečků, lorikárií, skalár a jiných cichlid. Akvaristy bude zajímat, že všechny tyto druhy (zvláště diskusy) žijí ve stejném počtu v Rio Negru s černou vodou a pH 4,5 stejně jako v Amazonce se žlutou vodou a s pH 7. Úchvatný je pohled na soutok obou veletoků, na setkání černé a žluté vody. Vzhledem k pomalému toku řek se vody mísí jen pomalu a tak ještě 10—15 km je v oblasti Solimoes půl Amazonky žluté a půl černé.
Po stránce výskytu vodních rostlin jsou zajímavější výše položené oblasti Jižní Ameriky na horních tocích velkých řek a v soustavách drobnějších přítoků. V těchto oblastech jsou dvě období dešťů (březen až duben a listopad až prosinec), mezi nimiž je nevýrazné období sucha. V době dešťů se vodní toky rozvodní a zaplaví okolí. Po opadnutí vody vznikne soustava mrtvých ramen a tůní, které se postupně v době sucha mění v močály nebo zcela vysychají.

TROPY JIŽNÍ AMERIKY

2008-01-23T01:00:00.001-08:00

Jde v podstatě o dvě odlišné biogeografické oblasti. Prvním z nich je povodí Amazonky a dolních toků hlavních přítoků, druhým biotopem jsou hornatá pásma severní a západní části Jižní Ameriky a jih Brazílie včetně Paraguaye, Uruguaye a Argentiny.
Povodí Amazonky měří přes 6000 km2 a představuje ve středním a dolním toku převážně rozsáhlou rovinu. Soutok dvou největších řek této oblasti (Amazonka a Rio Negro) leží asi 1500 km od ústí do moře, ale jen asi 50 m nad hladinou moře. Tok obou řek je proto i v době nejvyššího stavu vody velmi pomalý. Vzhledem k velkému kolísání hloubky vody (o 6—15 m) však v korytech těchto velkých řek roste jen nepatrné množství rostlin. Převládají jednoleté druhy, které se množí semeny nebo výtrusy, např. Victoria regia, Pistia, Azolla, nebo které přečkávají období nízkého stavu vody v živořících pozemních formách (Eichornia crassipes a jiné druhy, některé druhy z rodu Ludwigia). Velké ostrovy vodní vegetace jsou obvykle tvořeny obojživelnými druhy z čeledě šáchorovitých, které jsou pro akvaristiku nepoužitelné.

CHARAKTERISTIKA

2008-01-12T10:32:00.000-08:00

V jednotlivých tropických oblastech se přirozené podmínky růstu vodních rostlin velmi liší, a proto považujeme za nutné vysvětlit hlavní zásady ekologie vodní a bahenní vegetace v nejzajímavějších světových oblastech, tj. v Jižní Americe a v tropech Asie. Z Afriky a z Austrálie pochází jen nepatrné množství druhů akvarijních rostlin.

VODNÍ A OBOJŽIVELNÉ ROSTLINY V PŘÍRODĚ A V AKVÁRIU

2008-01-07T01:20:00.001-08:00

Vodní a obojživelné rostliny žijí v přírodě v různých stojatých a tekoucích vodách. Jsou to břehy, řeky, potoky, rybníky, jezera, mrtvá ramena, močály a bažiny, popřípadě zavodňovací nebo dopravní kanály a periodické vody. V některých oblastech světa lze tyto rostliny najít na obhospodařovaných pozemcích, kde se pěstují bažinné kulturní plodiny, především rýže, a kde se různé druhy vodních a bahenních rostlin vyskytují jako plevele.
Každý typ přirozených vod se vyznačuje určitými zvláštnostmi, které mají menší nebo větší vliv na složení (seskupení) rostlinných druhů. Vlastnosti přirozených vod a podmínky, které poskytují vodním rostlinám, jsou jednak stálé, jednak proměnlivé. Ke stálým vlastnostem patří především složení podkladu (zeminy dna) a vlastnosti vody, tj. obsah živin, reakce pH (kyselost nebo zásaditost) apod. Ostatní vlastnosti prostředí se obvykle mění, a to především výška vodního sloupce (hloubka vody), její teplota a průhlednost (čistota vody), v tekoucích vodách pak rychlost proudu.
Podle toho, v jakém hloubkovém pásmu vody rostliny rostou, rozeznáváme rostliny ponořené (kořenují ve dně a rostou submersně), rostliny vzplývavé (rovněž kořenují ve dně, ale dosahují svými jemnými lodyhami hladiny), dále rostliny plovoucí (žijí v povrchové vrstvě vody, obvykle plavou na hladině) a konečně rostliny obojživelné, přizpůsobené k životu ve vodě, nad ní i k růstu na suchu).

B i o t o p n í a k v á r i a

2007-12-29T02:29:00.001-08:00

Jsou to nádrže, které mají nejvěrněji představovat výsek vodního života určitých oblastí. Společenství rostlin nevolíme podle toho, jak se jednotlivé druhy navzájem dekoračně doplňují, ale osazujeme nádrž výhradně vegetací například jihoasijské tropické džungle, afrického jezera nebo laguny z poříčí Amazonky na okrajích brazilského pralesa atd., i když zároveň přihlížíme k estetickému vzhledu akvária. Je pochopitelné, že tomu musí odpovídat i pěstované druhy ryb. Uvádíme příklady biotopů hlavních zeměpisných oblastí:
Jižní Amerika: šípatkovci (Echinodorus), s výjimkou E. cordifolius a E. berteroi, Heteranthera, Myriophyllum aquaticum, Alternanthera, Hydrocleis, Cabomba, Ludwigia atd. (viz speciální část).
Afrika: zde je nejmenší výběr rostlin. Patří sem Anubias, Lagarosiphon, Baldellia, Ranalisma, Ammania.
Tropická Asie včetně Indonésie: kryptokoryny, Aponogeton natans, A. echinatus, A. crispus, A. undulatus, Barclaya, Blyxa, Hygrophila, Lagenandra, Limnophila, Najas indica, Vallisneria gigantea.
Tropická Austrálie: Aponogeton elongatus, Marsilea brownii.
Střední Amerika: Bacopa amplexicaulis, Cabomba, Elodea, Ludwigia, Echinodorus cordifolius, E. berteroi, E. tenellus, Myriophyllum hippuroides, M. pinnatum, Sagittaria graminea.

2007-12-17T13:38:00.001-08:00

A k v á r i u m m i l o v n í k a v o d n í c h r o s t l i n. O tomto druhu nádrží se dá nejméně říci. Záliby jsou zde obvykle specializovány na určité rostlinné čeledě (nejčastěji aponogetony, šípatkovce, kryptokoryny) a akvarista sám má zpravidla dosti velké znalosti, takže podle směru své záliby upravuje nádrž tak, aby vyhovovala pěstovaným rostlinám. Tato akvária bývají osázena největším množstvím druhů. Jsou-li předmětem zájmu druhy jedné čeledě, musíme je doplňovat jinými rostlinami lišícími se utvářením vnějších orgánů; jinak je taková nádrž sice cennou, ale zevně málo dekorativní sbírkou.

A k v á r i u m p ě s t i t e l e r y b

2007-12-15T04:31:00.000-08:00

V tomto akváriu jsou rostliny druhořadé, mají splnit pouze dekorační a biologický účel, který se od nich očekává, a samy mají akvaristu časově co nejméně zaměstnat. Z druhů, které se rychle vegetativně množí, uplatní se především malé rostliny tvořící zelený koberec u dna, z velkých rostlin pak druhy, které se vegetativně nemnoží (nebo jen pomalu), takže nezarůstají nádrž a není nutno je protrhávat. Zde volí akvarista druhy podle požadavků ryb. Věnuje-li se chovu tetrovitých, dá přednost rostlinám, které milují a spoluvytvářejí kyselé prostředí (kryptokoryny), chová-li především živorodky, použije raději žabníkovité (šípatkovec, šípatka) a voďankovité rostliny (zákrutichy, doušky). Do nádrží s halančíkovitými rybami se hodí především mechy, u pěstitele cichlid najdeme především mohutné širokolisté rostliny s pevnými listy (šípatkovci, obrovité zákrutichy), jejichž kořeny se obloží kameny, aby je ryby nevytrhaly.
Sortiment rostlin nebývá velký; obvykle se omezuje na 5 až 8 druhů. Zde se nejlépe uplatní biotopní složení vegetace (viz bod 5).

2007-12-13T03:15:00.001-08:00

A k v á r i u m s r y b a m i a r o s t l i n a m i, sloužící v ý h r a d n ě k d e k o r a c i b y t u. Platí o něm přibližně totéž, jako v předchozí stati. Musí splňovat základní podmínky, tj. musí působit dekorativně, zvyšovat vlhkost v bytě a jeho údržba nesmí být příliš pracná.
Aby vynikly nejen rostliny, ale také ryby, nesmí se akvárium osazovat jediným druhem, který se silně rozrůstá; to by vyžadovalo častější zásahy spojené s protrháváním vegetace. Z druhů, které se vegetativně rychle množí, použijeme jen nízké rostliny, které tvoří koberec při dně (viz bod 1). Z větších druhů volíme jen ty, jež se vegetativně nemnoží, takže nádrž zůstává stále v takovém stavu, jak jsme si ji upravili podle vlastního vkusu.
Především zde využijeme všechna efektní seskupení, která přispívají k celkovému vzhledu. Terén dna upravíme velmi nepravidelně a do nádrže umístíme velký kámen nebo kořen, který vytvoří základní vnitřní architekturu nádrže. Kameny necháme porůst vodními mechy, na kořenech umístíme dekorativní vodní kapradiny. Z větších rostlin použijeme především aponogetony, šípatkovce, popřípadě velké druhy áronovitých (Anubias, Lagenandra), doplněné nejmenšími kryptokorynami (C. nevillii), které mohou nahradit šípatky nebo marsilky.
V akváriu vytvoříme tmavý, husté zarostlý kout z běžných druhů akvarijních rostlin, jako jsou Hygrophila nebo Bacopa. Chceme-li vyplnit zelení i část prostoru pod hladinou, vsadíme trs vodního moru (Elodea), stolístku (Myriophyllum) nebo heterantery.
Do takových nádrží umísťujeme jen několik ryb jednoho nebo několika málo druhů, např. skaláry a neónky, hejno dánií, popřípadě 3—5 párů barevných živorodek, hlavně červených forem.

A k v á r i u m b e z r y b

2007-12-11T03:28:00.000-08:00

Tyto nádrže jsou vkusným bytovým doplňkem, které ve spojení s vhodně volenou květinovou výzdobou vytvoří v bytě příjemnou atmosféru. Tento druh nádrží, vyžadující méně péče než běžné pokojové květiny, by měl být součástí bytové architektury každého bytu s ústředním topením, protože vyrovnává velký nedostatek těchto bytů, tj. příliš suchý vzduch a mnohdy vůbec umožňuje pěstovat ty druhy pokojových rostlin, které nesnášejí suchý vzduch a kterým se při ústředním topení nedaří.
Tento typ nádrží obvykle osazujeme nejméně náročnými rostlinami, které se množí vegetativně; často používáme jen jediný druh. Doporučujeme především zákrutichy se spirálovitě stočenými listy (Vallisneria americana, V. portugalensis). Tato rostlina hustě zaroste celý prostor nádrže; velmi efektně působí světlo umístěné pod vodou v takto hustě zarostlém akváriu.
Dále je možné osadit dno nízkými rostlinami, které hustě zarostou celou plochu nádrže a vytvoří spodní patro vegetace. K tomu se hodí například Sagittaria subulata var. subulata, Marsilea brownii, Echinodorus quadricostatus nebo E. tenellus. Zelený koberec na dně se pak doplní rostlinami s dlouhými, ve vodě se volně vznášejícími a hustě olistěnými lodyhami, jako jsou např. stolístky (Myriophyllum), doušky (Elodea, Egeria, Lagarosiphon), nebo 2—3 trsy velkolistých rostlin s listy sahajícími až k hladině, které se nerozrůstají oddenkovými nebo kořenovými výběžky (Aponogeton, Echinodorus).
Takto osazené nádrže nevyžadují téměř žádnou péči. Aby nezarůstaly řasami, nasadíme do nich některý druh plžů; pak stačí jednou za 2—4 týdny nahradit odpařenou vodu. Tyto dekorační nádrže umísťujeme v bytě buď samostatně, nebo jako součást květinového koutu, protože pokojové květiny v blízkosti akvárií mimořádně dobře rostou.

2007-12-08T06:32:00.000-08:00

ÚPRAVA POKOJOVÝCH AKVÁRIÍ

Akvárium v bytě může mít různé účely, ale vždy má působit pěkným dojmem. Proto uspořádání dna a způsob osázení rostlinami nejen musí vyhovovat z hlediska životních nároků rostlin i ryb, ale má být co nejdokonalejší i po stránce estetické.
V kapitole o výživě podrobně popisujeme materiál vhodný k založení dna. Opět zdůrazňujeme, že nejvhodnější je čistý, praný, hrubozrnný písek. Dno akvária nemá být rovné, ale má dopředu terasovitě klesat a tvořit nepravidelné hlubší nebo mělčí prostory. Terén akvarijního dna zpevňujeme a zdobíme menšími a většími kameny. Nejvhodnější jsou tvrdé, nerozpustné materiály, které nevylučují do vody látky snižující její kvalitu. Zcela nevhodné jsou vápence a pískovce. Obvykle používáme křemen, žulu, tvrdé břidlice a jiné nerozpadavé materiály. Použitý materiál má být jednotný, aby působil přirozeným dojmem. Je-li každý kámen jiné barvy, je akvárium nepřirozené.
Kromě kamenů se v akváriu mohou uplatnit staré větve, části kmenů a pařezů. Pokud používáme jakékoli dřevo, nesmí být čerstvé ani ztrouchnivělé. Opatřujeme si staré části stromů, které již desítky let ležely v rybnících a jejichž dřevo je prostoupeno minerálními látkami z vody, je tmavé a tvrdé. Nejvhodnější jsou křivé, zdrsnělé kořeny, které je možné získat z hlubších vrstev rašelinišť.
Pokojové akvárium není kopií přírody. Rostliny do něho nevybíráme podle zeměpisného původu, ale snažíme se vytvořit jeho vegetaci podle podmínek, které chceme rostlinám poskytnout (teplo, světlo, prostor), nebo které jsme jim schopni vytvořit (složení vody, hodnoty pH apod.).
Je samozřejmé, že hustotu a druh porostu volíme podle toho, zda nádrž bude nebo nebude obydlena rybami, podle počtu a druhu chovaných ryb a podle toho, zda chováme hlavně rostliny nebo ryby. Podle toho si rozdělíme způsoby osázení nádrže do několika skupin:

VEGETATIVNÍ ROZMNOŽOVÁNÍ VODNÍCH ROSTLIN

2007-12-04T08:55:00.001-08:00

Tento způsob je akvaristům nejlépe známý a používá se jak v bytových nádržích, tak i v pěstírnách, kde je ovšem méně efektivní než generativní množení ze semen.
Některé druhy vodních rostlin se běžně množí oddenkovými výběžky (kryptokoryny) nebo kořenovými výběžky (šípatky). U šípatkovců je tento způsob poměrně vzácný a vyskytuje se jen u nejmenších druhů (Echinodorus quadricostatus, E. tenellus). Nejběžnější vegetativní způsob množení šípatkovců je tvorba nových (pupenových) rostlin na květních stoncích, kde vznikají kořenující rostlinky v paždí stopek květů, často místo nich.
Mnoho druhů vodních rostlin se množí tak, že menší nebo větší části rostlinného těla mohou zakořenit a pokračovat v růstu. Je to běžné například u rostlin z rodů Ludwigia, Elodea, Ammania, Alternanthera a mnoha dalších, které z každého odděleného článku lodyhy vyhánějí z úžlabních pupenů nové větve. Tato schopnost je u některých rostlin vyvinuta tak silně, že zakořeňují i odtržené listy nebo jejich úlomky, např. u druhů Hygrophila polysperma a Bacopa amplexicaulis.
Dalším zdrojem vegetativního rozmnožování jsou oddenky četných druhů. Oddélíme-li je od mateční rostliny, vytvářejí se na nich ze spících oček nové kořenující rostliny, které se časem oddělí. Je to výhodné zvláště u rostlin s dlouhým, plazivým nebo válcovitým oddenkem, jako mají rody Anubias, Lagenandra, Acorus a někteří šípatkovci, např. Echinodorus osiris.
U vytrvalých rostlin bez typického válcovitého oddenku se nové rostliny vytvářejí po obvodu kulovitého zdřevnatělého oddenku, který jsme vytrhli ze dna a ponechali na světle pod vodou (například Echinodorus berteroi).
Oddenky některých vytrvalých rostlin můžeme též dělit tak, že je rozřízneme na 2—6 částí, z nichž každá má schopnost dále samostatně růst. Je to možné u většiny rostlin z čeledě Araceae, dále u aponogetonů a u všech větších druhů šípatkovců atd. U některých vytrvalých vodních rostlin nelze oddenek dělit; dělením oddenku bud rostlinu zcela zničíme, nebo poroste jen jediná část rozděleného oddenku, na které zůstal vegetační vrchol (stulíky, lekníny atd).
Protože vegetativní množení nevyžaduje, až na malé výjimky, zvláštní odborné znalosti a probíhá obvykle samovolné, bez zásahů akvaristy nebo pěstitele, nevyžaduje tato problematika podrobný popis. Některé výjimky jsou uvedeny ve speciální části přímo u druhů, na které se vztahují.

2007-12-02T06:04:00.001-08:00

Zimují-li semena vlhká, musí se skladovat v nízkých teplotách, které brání vyklíčení. I přechodné zvýšení teploty často již nad 8 °C může způsobit velké ztráty klíčivosti, zvláště u našich rostlin, například stulíků, jejichž semena přezimujeme ve vlhku a chladnu, zabalená do mechu nebo zasypaná pískem. Při přezimování na sucho zabraňujeme klíčení nedostatkem vláhy, při zimování vlhkých semen nedostatkem teploty.
Zjara vyséváme semena vodních rostlin při teplotách 15 až 20 °C (u rostlin mírného až subtropického pásma) a při teplotách 25—28 °C (u rostlin z tropů).
Do hlubší vody (kolem 10 cm) vyséváme jen semena typicky submersních druhů (Ottelia, Barclaya, Nuphar). Obojživelné druhy vyséváme na povrch vlhkého písku, a teprve když semena vyklíčí a přichytí se podkladu, zaléváme je asi 1 —2 cm vrstvou vody. Je to vhodné například u druhů Bacopa, Limnophila, Myriophyllum, Sagittaria, u některých druhů rodu Echinodorus apod.
Mnoho vodních rostlin předpěstováváme jen emersně, tj. i po vyklíčení ponecháváme v nádobách jen vlhký písek, který zaplavujeme několikacentimetrovou vrstvou vody až v době, kdy semenáčky dosáhnou výšky kolem 5—8 cm. Tento postup je nejvhodnější pro většinu šípatkovců, například Echinodorus cordifolius, E. paniculatus, E. tenellus a další. U několika druhů je to jediný vhodný způsob rychlého vypěstování vzrostlých jedinců, např. u Samolus valerandii, Ammania, Ludwigia, Hygrophila atd.
Aponogetony jsou jediné rostliny, které předkličujeme. Jejich semena ponecháme po uzráni v měkké, nejlépe dešťové vodě při teplotách kolem 12—15 °C na dobu asi 1 až 2 měsíců. Pak jim zvýšíme teplotu asi na 25 °C a necháme je předklíčit. Semenáčky se stonkem dlouhým 2—2,5 cm, s listy a s dobře vytvořenými kořeny pak vysazujeme na dno mělké, světlé nádrže do písku a postupné jim zvyšujeme hladinu. Semena původních, nekřížených druhů aponogetonů ponecháváme v chladné vodě obvykle celou zimu, tj. od sklizně plné dozrálých semen až do jara, které ve sklenících pěstíren začíná v únoru.

KLÍČENÍ SEMEN VODNÍCH ROSTLIN A PŘEDPĚSTOVÁNÍ SEMENÁČKŮ

2007-11-26T15:40:00.000-08:00

Semena některých vodních rostlin snadno přijímají vodu a rychle bobtnají, protože nemají mimořádně pevné osemení. Klíčí proto velmi snadno a rychle (např. šípatkovci, šípatky). U jiných druhů jsou semena pevná, tvrdá a klíčí až po delším působení vody a mikrobů, kteří svou činností naruší jejich obal. Tak například semena rdestů vyžadují delší dobu anaerobní fermentace v bahně. V umělých podmínkách jich ponecháváme velké množství v malých nádobách, kde se jejich povrch anaerobně rozkládá, přičemž se vytvářejí páchnoucí plyny. V těchto podmínkách pak hromadně klíčí.
Semena některých vodních rostlin klíčí hned po uzrání, např. Pontederiaceae (Eichhornia, Heteranthera). U jiných druhů vyžadují semena kratší nebo delší období klidu (1—6 měsíců) mezi uzráním a vyklíčením. Sem náleží většina vodních rostlin. Ve stadiu klidu přetrvávají semena období sucha nebo chladna.
Plně vyzrálá semena sklízíme z matečních rostlin obvykle v pozdním létě a na podzim, vyséváme je zjara v únoru až v březnu. Téměř všechny druhy semen vodních rostlin snášejí dobře vyschnutí, dokonce i ta semena, která zrají pod vodou, jako např. u druhů Ottelia, Barclaya a pod.
Pokud přezimujeme suchá semena, musíme je po sklizni nechat řádně vyschnout; teprve potom je sáčkujeme a ukládáme v suché, větrané místnosti. Skladování ve sklenících s vysokou vlhkostí vzduchu velmi rychle snižuje jejich klíčivost. Platí zde tedy zásada, že zimují-li semena v průměrných pokojových teplotách (nad 15 °C), vyžadují velmi suché prostředí.

MEZIDRUHOVÉ KŘÍŽENÍ

2007-11-24T02:44:00.000-08:00

(HYBRIDIZACE)

Některé druhy rostlin se navzájem velmi těžko kříží a možnost vzniku nových forem tzv. hybridizací je tam nepatrná. Naopak jiné rostliny se kříží velmi snadno, takže u nich známe velké množství kříženců (hybridů).
Nové formy živočichů i rostlin můžeme získat v rámci jediného druhu tím, že vybíráme vhodné jedince a jejich potomstvo udržujeme dalším výběrem. Tak se například šlechtí většina akvarijních ryb (platy, mečouni, gupky) i rostlin, například zákrutichy a zahradní formy okrasných šípatek. Dále je možné vzájemně křížit jednotlivé formy, méně často druhy mezi sebou.
U mála druhů akvarijních rostlin byla zjištěna schopnost mezidruhového křížení. Z přírody známe křížence některých šípatkovců, které označujeme například jako Echinodorus cordifolius x E. berteroi. Přesto není jisté, zda jde o skutečné křížence a nikoli o formy některého z uvedených druhů, protože umělí kříženci mezi oběma druhy nebyli zatím cílevědomou šlechtitelskou prací získáni.
Mezidruhové křížení je nejběžnější u aponogetonů. Je prokázáno, že asijské druhy Aponogeton crispus, A. echinatus a A. natans se snadno kříží; existuje několik přechodných forem, o nichž je podrobněji pojednáno ve zvláštní kapitole.

2007-11-13T09:29:00.001-08:00

Vlastní technika opylování je jistě každému akvaristovi známa. Pyl z jednoho květu na druhý přenášíme jemným štětečkem. U druhů, které tvoří velké množství květů, opylujeme přímo odtrženým květem tak, že prašníky se zralým pylem otíráme o blizny druhých květů, nebo z nich setřásáme žlutavé obláčky pylu do květů, které chceme oplodnit. Opylujeme dopoledne kolem 10. — 11. hodiny. Brzy ráno není pyl zralý a neuvolňuje se z prašníků.
Aponogetony jsou samosprašné i cizosprašné. Tvorbu semen zde ovlivňují především vnější podmínky. Protože akvaristé pěstují tyto rostliny nejčastěji ze semen, jsou poměrně složité podmínky úspěchu popsány v úvodní kapitole čeledě Aponogetonaceae.

2007-11-12T03:49:00.000-08:00

UMĚLÉ OPYLOVÁNÍ

U druhů, kde převládá cizosprašnost, je bezpodmínečně nutné umělé opylování. V podstatě to znamená, že pyl z jednoho květu přenášíme na bliznu druhého květu. Aby šlo o opravdové cizosprášení, musí oba květy vyrůstat na dvou různých rostlinách vzniklých ze semen.
Kvete-li nám jediná rostlina, z které potřebujeme nutně získat semena, snažíme se ji opylit několika způsoby. Jednak opylujeme různé květy navzájem, přičemž přenášíme pyl z květů, které jsou na květenství co nejdále od oplodňovaného květu, jednak, pokud je to možné, opylujeme mezi sebou květy vytvořené na odlišných stoncích (např. u kalatek, šípatkovců a šípatek je běžné, že jedna rostlina vytvoří současně 2—3 květní stonky).
Dále se osvědčilo opylit květ směsí pylu vlastního a pylu zcela cizího, tj. smíchat pyl kvetoucí rostliny s pylem rostliny jiného druhu, ale téhož rodu, Kvete-li nám například současně cizosprašný Echinodorus paniculatus a samosprašný Echinodorus cordifolius, opylujeme Echinodorus paniculatus směsí pylu obou druhů.
Tento způsob se velmi osvědčil v jiných oborech zahradnictví a máme pokusně zjištěno, že takto spolehlivě získáváme semena u cizosprašných druhů šípatkovců; cizí pyl umožní oplodnění květů vlastním pylem, aniž vzniknou kříženci.

2007-11-07T00:35:00.000-08:00

V akváriích je ovšem velké množství druhů nebo rodů akvarijních rostlin, které bud vůbec nekvetou (Hygrophila polysperma, Najas, Lagarosiphon), nebo kvetou jen velmi vzácně (Elodea, Anubias). Některé druhy kvetou za určitých podmínek pod vodou i v emersní kultuře celkem snadno, ale zatím v umělých podmínkách nikdy nevytvořily semena (Vallisneria). Proto jsme dosud výhradně odkázáni na jejich vegetativní rozmnožování, což se může projevit během generací tím, že rostliny kvetou stále vzácněji, nebo že sice vytvářejí květní stonky, ale místo květů se na nich vytvářejí kořenující pupenové rostliny. Příkladem může být známý šípatkovec červenolistý (Echinodorus osiris), na jehož květním stonku se bud tvoří jen kořenující mladé rostliny, nebo poupata, která se neotevírají ani tehdy, vyvedeme-li stonek nad hladinu vody. K vykvetení vyžaduje tento druh mnoho speciální péče.

ROZMNOŽOVÁNÍ AKVARIJNÍCH ROSTLIN

2007-11-03T02:54:00.000-07:00

Vodní rostliny lze množit v podstatě dvěma způsoby - vegetativně (nepohlavně) a generativně (pohlavně), tedy semeny nebo plody.
Vegetativní, nepohlavní způsob rozmnožování je v praxi mezi akvaristy nejvíce rozšířen pro svou jednoduchost. Rostliny získané vegetativním rozmnožováním jsou poměrné vyspělé a rychle se vyvíjejí. Ze semen (generativně) proto akvaristé rozmnožují obvykle jen ty druhy, které se jinak množit nedají. Přesto je tento způsob důležitý především tam, kde potřebujeme získat velké množství potomstva, tj. především v pěstírnách.
Z hlediska kvality je množení rostlin ze semen lepší. Množíme-li některý druh pouze vegetativně, množíme vlastně soustavné jedno rostlinné tělo, takže rostlina během několika pokolení nutně degeneruje; tato degenerace se projevuje sníženou odolností k vnějším nepříznivým podmínkám, zakrslým růstem, popřípadě tím, že rostlina soustavné nevytváří květní orgány. Všechny kladné vlastnosti rostlin lze trvale udržet jen generativně, tj. získáním semen a jejich výsevem.

2007-11-02T07:10:00.000-07:00

Rostliny dvoudomé mají na jedné rostlině jen květy samčí, na jiných rostlinách jsou jen květy samičí. Tedy celá rostlina je buď samčího nebo samičího pohlaví. Jsou to např. rody Vallisneria, Elodea, Lagarosiphon a další.
Mezi jmenovanými třemi typy rostlin je pochopitelně řada kombinací a přechodných forem. Rostliny obojaké a jednodomé mohou být buď cizosprašné nebo samosprašné. Rostliny samosprašné se opylují vlastním pylem a oplodňují se obvykle velmi snadno. U cizosprášení jde o oplodnění blizny jedné rostliny pylem druhé rostliny. Mnoho akvarijních rostlin je samosprašných a získání semen zde není problémem. Patří sem např. rody Aponogeton, Ottelia, Sagittaria, některé echinodory, Nuphar, Barclaya a další.
Pochopitelně tyto samosprašné druhy mohou být oplodněny také pylem jiné rostliny téhož druhu. Samosprašnost tedy není výlučnou vlastností, ale všechny samosprašné rostliny jsou současně cizosprašné. Výjimky tvoří takové druhy, u kterých dochází k oplodnění ještě před otevřením květu nebo druhy kvetoucí pod vodou. V takových případech se květy vůbec neotevírají, přesto se tvoří semena. Příkladem je např. Barclaya longifolia a tomuto jevu říkáme kleistogamie.
O cizosprášení můžeme hovořit jen tehdy, použijeme-li pyl jedné rostliny na blizny druhé rostliny. U typicky cizosprašných druhů je samosprášení skoro nemožné. Zde je nutno připomenout, že máme-li k dispozici dvě rostliny, které vznikly vegetativně z matečného jedince, nejde o cizosprášení. Obě rostliny jsou totiž ve všech vlastnostech geneticky naprosto stejné. Ve skutečnosti se nejedná o dva samostatné jedince, ale o tutéž rostlinu rozdělenou na dvě části, schopné samostatného života. Pěstujeme-li však takto vzniklé rostliny ve velmi odlišných podmínkách, naděje na oplodnění se poněkud zvýší.

2007-11-01T09:18:00.000-07:00

TAKÉ ROSTLINY MAJÍ SVÉ SEXUÁLNÍ PROBLÉMY

Květy vodních rostlin jsou pýchou každého akvaristy. Většina akvarijních rostlin kvete velmi nesnadno a množí se vegetativně vytvářením nových rostlin na odnožích. Některé druhy přesto můžeme rozmnožit jen ze semen (např. aponogetony). Kromě toho jsou květy některých vodních druhů tak atraktivní, že se svou krásou vyrovnají orchidejím.
Sexuální problémy rostlin jsou velmi složité. Seznámíme se s hlavními terminy, s kterými se setkáme ve speciální části této knihy.
Rostliny obojaké mají v každém květu jak samčí, tak samičí orgány. Zpravidla jsou uprostřed květu umístěny semeníky, kolem nich v jednom nebo ve více kruzích jsou umístěny tyčinky. Obojaké rostliny převládají, je jich co do počtu nejvíce.
Rostliny jednodomé mají zvlášť květy samčí (nesoucí jenom tyčinky) a zvlášť květy samičí, nesoucí jen semeníky.

2007-10-29T06:55:00.001-07:00

EXISTUJÍ STÍNOMILNÉ ROSTLINY?

Většina odborníků se dnes kloní k názoru že nikoli. Z akvarijních rostlin jsou za stínomilné považovány především kryptokoryny. Je pravdou, že rostou (ne všechny) v přírodě především na místech tak zastíněných, že se tam obvykle už nevyskytuje žádná jiná nízká (přízemní) vegetace. Ale musíme si položit otázku proč ? Rostou v nejhlubším šeru proto, že se jim to líbí, nebo z donucení ? Dnes nepochybujeme o tom, že z donucení. V kapitole o výživě jsme si řekli, že půda tropů je velmi neúrodná, že rychlý růst je způsoben nesmírně mohutnými kořeny rostlin. A právě kryptokoryny mají poměrně slabý kořenový systém a jejich schopnost »vydolovat« z půdy potřebnou dávku živin je poměrně malá. V přirozené tropické rostlinné společnosti nejsou kryptokoryny schopny konkurovat ostatním, agresivnějším druhům, které je přerostou a zadusí. Proto se uchylují do nejstinnějších míst, kde není konkurence. Mají prostě větší schopnost přizpůsobit se nedostatku světla. Teprve v umělých kulturách jsme se přesvědčili o tom, jak kryptokoryny milují slunce a jak se jim daří pod jeho přímými paprsky. Šero nemilují, ale je pro ně východiskem z nouze. Platí to především o jejich emersních kulturách. V ponořené formě to platí také, ale jen tehdy, dokážeme-li zaručit náležité vlastnosti vody. A tím jsme u kořene věci. Proč zkušení akvaristé nedoporučují oslunění nádrže, proč doporučují stín nebo polostín ? Dnes už víme zcela bezpečně, že se nejedná o stínomilnost rostlin, ale o stínomilnost vody. V trvalém polostínu nebo při trvale umělém osvětlení si voda ponechává své dobré vlastnosti. Je-li voda střídavé osluněna a zastíněna, dochází v ní k náhlým změnám. Mění se počet a druhové zastoupení prvoků, baktérii a řas a tím se mění i chemické a fyzikální vlastnosti - a měniči se vlastnosti vody mají negativní dopad na růst a vývoj rostlin.
I když je toto vysvětlení nepochybně blíže pravdě než předchozí názory, nic to nemění na skutečnosti, že stále je vhodnější umístit pokojové nádrže dále od okna, na místa, kde jen ráno nebo večer dopadají sluneční paprsky. Raději si vypomůžeme umělým světlem. Zásadou je, připravit rostlinám celoročně co nejméně proměnlivé podmínky vývoje. Ubráníme se tím před častými extrémními výkyvy počasí. Nebojme se proto dostatku světla i u tzv. stínomilných rostlin, ale chraňme akvárium před samovolným kolísáním intenzity osvětlení. Je bezpečně prokázáno, že tzv. stínomilné rostliny se snadno přizpůsobí mnohem větší světelné intenzitě a naopak, že rostliny vyskytující se v přírodě na trvale osluněných místech se v akváriu snadno přizpůsobí trvalému polostínu. Pokud jsou zde výjimky, budou zdůrazněny při popisech jednotlivých druhů rostlin.

2007-10-25T13:28:00.001-07:00

Hlavní a nejdůležitější zásadou je, že doba osvětlení v hodinách je mnohem důležitější, než intenzita světelného zdroje. Není proto důležité, zda nádrž osvětlujeme žárovkou o příkonu 40 nebo 100 W, ale podstatné je, jak dlouho a kdy svítíme. Potřebná doba osvětlení (12 hodin) se nedá nahradit intenzivnějším zdrojem světla, který je v činnosti po kratší dobu. Jak si později vysvětlíme, je měření světla v luxech zbytečné, protože rostliny si snadno zvyknou na slabší nebo silnější osvětlení, nezvyknou si však na příliš krátký den.
Dosvětlováním tedy rozumíme prodlužování délky dne v zimě, nikoli zvyšování celkové mohutnosti osvětlení během přirozeného dne. Prakticky to znamená, že v zimě je nutné prodloužit rostlinám den asi o 4 hodiny a je lhostejné, zda umělé osvětlení přidáme ráno před úsvitem nebo večer po soumraku, případně zda rozdělíme dosvětlování na ranní a večerní část. Umělé osvětlení musí navazovat na délku přirozeného dne. Necháme-li rostliny »usnout« a pak jim po 2—3 hodinách rozsvítíme, narušujeme jejich přirozený rytmus. Proto bývá nutné dosvětlování řídit běžnými automaty, které zajistí zapnutí a vypnutí elektrického světla. Nejlepší je, když světla rozsvítíme denně kolem 15,30—16 hodiny. Svítíme minimálně do 20 hodin (tak zajistíme délku tropického dne). Svítíme-li déle (do 22 hodin denně), je to ideální, protože pak mají rostliny po celý rok prakticky stejné vývojové podmínky a vyvíjejí se stejně dobře v létě jako v zimě.
Čím svítit ? Rostliny vidí světlo jinak než lidé. Nejlépe reagují na infračervené světlo, které je lidskému oku neviditelné - na druhé straně rostliny »nevidí« např. modrou složku světla. Proto je vhodný světelný zdroj, kde převládá žlutá a červená složka záření. Dnes se vyrábějí speciální zářivkové trubice vhodné k osvětlení rostlin, takže tato otázka přestává být problémem.
Význam délky dne není u akvaristů doceněn. Jsem přesvědčen, že neúspěchy s některými citlivějšími rostlinami jsou způsobeny především krátkým zimním dnem mírného pásma a nesprávným osvětlením nádrže.

2007-10-24T13:37:00.000-07:00

TROPICKÉ DNY A NOCI

Máme založené akvárium, máme v něm vodu a rostliny. K otázkám vody se ještě pochopitelně vrátíme. Teď se budeme věnovat tomu, co je bezpodmínečně nutné hned při založení akvária - osvětlení. Moderní člověk žije v bytě především večer. Má-li pokojová nádrž plnit svou estetickou funkci, musí být dobře a efektně osvětlená. Umělé světlo je však i bezpodmínečnou nutností s ohledem na vývoj rostlin. Je mnohem důležitější, než jakost vody, a proto jej řadíme hned za kapitolu o zakládání dna nádrže.
Napřed několik všeobecných informací. Jak jistě všichni víme, mění se v mírném pásmu délka dne. Na jaře, 21. března, je den stejně dlouhý jako noc. Pak se dny prodlužují, nejdelší jsou v prvním letním dnu a nejkratší v prvním zimním dnu, takže 21. prosince trvá noc 16 a den jen 8 hodin. V letním období je den podstatně delší než noc. Naproti tomu v tropech se délka dne a noci prakticky nemění, den stejně jako noc trvá přibližně 12 hodin. V mírném pásmu mají tedy rostliny mnohem více světla než v tropech. Proto se u rostlin mírného pásma jedná o vegetaci dlouhého dne, zatímco v tropech mluvíme o rostlinách krátkého dne. V období jarní a podzimní rovnodennosti mají tedy naše akvária tzv. tropický den. Proto v těchto dnech rostliny nejčastěji kvetou, nebo zakládají květní pupeny a kvetou při pomalém vývoji o 1 —3 měsíce později. Proto nám kamélie kvetou o vánocích podobně jako tzv. vánoční kaktus. Jsou-li tropické rostliny osvětleny déle než jsou zvyklé, nevadí jim to. Podporuje to rychlost jejich růstu, tedy především rozvoj kořenů a listů (tzv. vegetativní rozvoj). Dlouhý letní den mírného pásma však mnohým tropickým rostlinám nedovoluje vykvést (brždění generativního rozvoje). Na druhé straně velmi krátký zimní (8—10 hodinový) den nemůže tropickým rostlinám stačit. Opadávají jim listy, některé citlivější rostliny hynou. Aby bylo akvárium po celý rok stejně krásné, musíme je v zimě dosvětlovat, tj. poskytnout rostlinám den o minimální délce 12 hodin.

2007-10-23T08:37:00.000-07:00

Doporučuji čtenáři, aby se nedal mýlit nejrůznějšími publikovanými zkušenostmi, ani obrázky, kde jsou nakreslené malé rostliny pěstované v čistém písku a vedle nich obři pěstovaní v písku s úrodnou zemí nebo umělými živinami. Jde o to, jak by takové obrázky (kdyby byly pravdivé), vypadaly za další 1, 2 nebo 3 roky, až se projeví vliv anaerobního rozkladu a jedovatých plynů. A kdo nevěří, ať se jde podívat k profesionálům, kde se aklimatizují čerstvé importy akvarijních rostlin. Skoro vždy najde jen čistě vypraný písek.

2007-10-21T04:01:00.000-07:00

Je důležité, aby detrit byl v písku rozkládán za přístupu kyslíku. Takovému rozkladu říkáme aerobiosa. Proto jsou příměsi rašeliny, jílu nebo půdy tak nebezpečné. Takové dno není provzdušněno, nemá do něj přístup kyslík a rozklad organické hmoty (detritu) probíhá za tzv. anaerobiosy (bez přístupu kyslíku). Doprovodným jevem každé anaerobiosy je tvoření jedovatých plynů. Ze dna se uvolňují bubliny, nápadné zvláště při vytržení některých rostlin. Tyto jedovaté plyny (nejčastěji sirovodík) mohou zahubit ryby i rostliny. Umělá hnojiva proto v akvaristice skoro vůbec nepoužíváme, protože ryby zásadně jsou schopny poskytnout rostlinám dostatečný zdroj výživy. Snad jen v prvním roce při zakládání nádrže můžeme použít nepatrné množství umělých hnojiv, dodávaných odbornými firmami. Tato hnojiva dáváme přímo na dno nádrže, tedy úplně pod vrstvu písku. Snažíme se tak zabránit jejich rozpuštění ve vodním sloupci. To se ovšem podaří jen zřídka a každý nadbytek živin ve vodě má za následek přílišné rozmnožení řas a později prvoků. Důsledkem jsou různé zákaly vody, které následují velmi často po použití umělých hnojiv.
Hovoříme-li v této knize v následných kapitolách o chudém nebo bohatém dně, máme na mysli zásadně dno složené z čistého, křemičitého písku. Za chudé považujeme dno v prvních dvou letech po založení akvária, všeobecně pak dno v nádržích s malým počtem ryb. Dno v nádržích starších 2—3 roky s malým až středně velkým počtem ryb (asi 1 ryba na 5 litrů) považujeme za středně bohaté, v nádržích asi s 3—5 rybami na 5 litrů vody za velmi bohaté.

2007-10-19T03:59:00.000-07:00

V rozporu s těmito uvedenými skutečnostmi zůstává faktem, že akvaristé mohou mít dočasný úspěch s materiálem, skládajícím se ze směsi nejrůznějších materiálů (písek, rašelina, půda, umělá hnojiva, jíl). Takovéto metody jsou však vhodné jen ve speciálních případech a nelze je zevšeobecňovat. Řekneme-li rašelina, zahradnická půda, jíl, neříkáme nic. Musíme totiž dodat celou řadu bližších údajů, jako je pH, obsah alespoň 4 hlavních živin (dusík, draslík, kyselina fosforečná, vápno) a některých mikroprvků, obsah humusu a další a další. A který akvarista může zjišťovat všechny potřebné údaje, které nelze získat bez dobře vybavené laboratoře? Jediná správná metoda, kterou lze všeobecně doporučit, je tato:
Na dno akvária použijeme výhradně čistě vypraný, křemičitý písek zbavený nečistot a jemných částic. Průměrná velikost zrn by měla být od 2 do 6 mm. Takovýto materiál neobsahuje vůbec žádné živiny a jediným zdrojem výživy je nepatrné množství minerálií obsažených v použité vodě. V prvním roce po založení akvária použijeme jen větší rostliny, které mají uložen dostatek rezervních látek, tj. rostliny s náležitě vytvořeným, mohutným oddenkem, hlízami nebo kořeny. Jsou to např. větší druhy rodu Echinodorus, Cryptocoryne, Lagenandra, Aponogeton, Crinum a řada dalších. V čerstvě založené nádrži nemůžeme pěstovat rostliny bez rezervních orgánů, jako je např. Myriophyllum, Ludwigia, Cabomba a jiné. Během prvního roku se v nádrži vytvoří dostatek detritu. Jsou to zbytky potravy, exkrementy ryb a odumřelé listy rostlin. Tento detrit se dostává částečně do hrubozrnného písku. Tam se činností všudypřítomných mikrobů rozkládá na minerální látky, což je ideální výživa pro rostliny. Tak se v akváriu pomalu začne vytvářet tak žádoucí biologická rovnováha. Ryby vytvářejí detrit, ten je mineralizován a slouží k výživě rostlin. V prvním roce je tedy dno chudé, s postupující dobou je na živiny bohatší a bohatší. Pochopitelně je to odvislé od druhů a počtu pěstovaných ryb. Pro rostliny nejkvalitnější detrit poskytují živorodky. V normálním akváriu je detritu obvykle přebytek. Občas jej proto běžnými metodami odstraňujeme. K výživě rostlin úplně postačí ta část detritu, která se dostane hlouběji pod povrch písčitého dna. Asi 2—3 roky staré akvárium s takto založeným dnem je ideálním prostředím pro růst a vývoj všech druhů rostlin.

Konečně další chybou

2007-10-17T00:46:00.001-07:00

je přejímání zahradnických zkušeností z pěstování suchozemských rostlin. Do půdy pro pěstování pokojových květin se vždy přidává rašelina. Nikoli jako zdroj výživy, ale především jako látka, schopná zadržet dostatek vody. Rašelina neobsahuje skoro žádné živiny a z tohoto hlediska je naprosto nevýznamná. U rostlin pěstovaných pod vodou je použití rašeliny naprosto neúčelné a ve většině případů dokonce velmi škodlivé. Stejně škodlivé je přidávat do písku na dno akvária zahradnickou půdu nebo humus, případně jíl.
Vodní rostliny nejsou závislé jen na výživě přijímané kořeny, jako převážná část rostlin suchozemských. Přijímají živiny celým povrchem těla, především listy. Spokojí se proto čistě vypraným, křemičitým pískem. Některé typické submersní rostliny kořeny buď vůbec nevytvářejí (Ceratophyllum, Utricularia), nebo jen velmi krátké a nevětvené (Elodea, Najas). Takové kořeny slouží spíše jen k zachycení rostliny na dně. Jejich podíl na přijímání živin je nepatrný. V akvaristické literatuře jsme svědky ostrých sporů v tom směru, zda zakořeněné ponořené rostliny (např. Cryptocoryne, Echinodorus) přijímají větší část živin svými kořeny nebo povrchem listů. Takové spory jsou neužitečné. Obě strany mají obvykle pravdu, protože stejná rostlina může v určitém období přijímat živiny převážně kořeny, jindy převážně povrchem listů. Závisí to na tom, co je snazší a odkud má rostlina živiny přístupnější. Platí zde zásada, že rozpuštěné živiny jsou tím přístupnější, čím je jejich roztok řidší. Je-li v půdě nadbytek živin, jsou dostupnější minerální látky z vody, a proto rostlina dá přednost příjmu živin povrchem listů - a naopak. Pokud hnojíme, je lépe hnojit méně a častěji než více a v delších časových intervalech.

2007-10-15T23:32:00.001-07:00

Tropická půda je nesmírně chudá, chudší než nejméně úrodné horské oblasti půd mírného pásma. Mikroorganismy v půdě mají tak příznivé vývojové podmínky (vysokou teplotu a vlhkost), že organická hmota je jimi skoro bezprostředně spotřebována, takže tyto tropické půdy neobsahují skoro žádný humus. A pravé obsah humusu je jedním ze základních měřítek úrodnosti půdy. Obrovská bujnost tropické vegetace není tedy způsobena úrodností půdy, ale nesmírně velkou, doslova dravčí schopností kořenů vysát z půdy i těžko dostupné živiny. K tomu pochopitelně přistupuje a napomáhá vysoká vlhkost půdy i vzduchu a příznivá teplota. Je tedy třeba vzít na vědomí, že tropické rostliny (a tedy i převážná většina akvarijních) jsou zvyklé na chudé, lépe řečeno velmi chudé půdy s nepatrným obsahem humusu i minerálních látek.
Dalším zdrojem omylů je přeceňování konkrétních údajů získaných přímo na přirozených lokalitách. Nesmíme zapomínat, že výpravy do džunglí a tropických pralesů jsou pořádány vždy jen v určitých, obvykle počasím vymezených ročních obdobích, zpravidla po období dešťů na počátku období sucha. V té době bývá dno řek a potoků krátkodobé zásobeno určitou dávkou humusu, který je nanesen vodními přívaly z horských poloh. Ve vysokých polohách tropů jsou nižší teploty, proto je tam nižší mikrobiální činnost v půdě a může se vytvořit humus. Údaje o vlastnostech půdy i vody měřené v přírodě pocházejí proto obvykle jen z velmi krátkých časových úseků a neodpovídají celoročním podmínkám, ve kterých rostliny žijí.

VÝŽIVA AKVARIJNÍCH ROSTLIN

2007-10-15T00:42:00.001-07:00

Tato kapitola by se také mohla jmenovat »zakládání akvária« nebo »složení dna pokojové nádrže«. Je to jeden z nejdiskutovanějších problémů a dovolím si přesto prohlásit, že to není žádná věda. Vědu z tohoto problému udělala řada autorů, kteří za každou cenu chtěli kopírovat přírodu, tj. podmínky, ve kterých akvarijní rostliny nacházíme v přírodě. Pokojové akvárium není a ani nemůže být kopií přírody. V umělých podmínkách našich bytů pěstujeme vodní rostliny ve zcela odlišném prostředí, a přesto poskytujeme rostlinám mnohem vhodnější růstové možnosti, než jaké měly na přirozených lokalitách. Kde jsou příčiny protichůdných informací?
Především v mylných představách o úrodnosti tropické půdy. Neproniknutelné džungle, hustá vegetace a nesmírně rychlý růst tropických pralesů svádí mnoho autorů k chybné dedukci, že půda tropických pralesů je velmi úrodná. Pravý opak je pravdou.

Rostliny se aktivně nepohybují z místa na místo

2007-10-12T00:10:00.000-07:00

Živočichové jsou pohybliví. Podle potřeby si proto mohou vyhledat podmínky, které jim lépe vyhovují. Přizpůsobují tedy místo svého pobytu svým momentálním potřebám. Je-li jim horko, vyhledávají stín, putují do míst s dostatkem potravy. Vyhledávají se navzájem. Živočichové jsou proto méně přizpůsobiví vnějším podmínkám. Savce z tropického lesa bychom mohli těžko chovat např. v podmínkách suché stepi nebo pouště a naopak. Rostliny nemohou volit místo svého stanoviště. Musí se proto přizpůsobit podmínkám nebo zahynout. Velmi často jsou proto rostliny schopny růst v podmínkách naprosto odlišných od těch, ve kterých je nacházíme v přírodě. Některé vodní nebo bažinné rostliny můžeme pěstovat na nejsušších místech zahradních skalek (např. Samolus valerandii), přesto tam kvetou a tvoří běžně semena. Naopak, některé rostliny savan, zvyklé na dlouhé období sucha, můžeme s úspěchem pěstovat pod vodou. Takovým příkladem je např. známá Sanseviera.
Zvířata potřebují velmi mnoho energie na udržení stálé tělesné teploty, na nepřetržitou činnost srdce a jiných orgánů a na pohyb z místa na místo. Potřebují proto pravidelný přísun potravy a nemohou příliš dlouho hladovět. Období naprostého nedostatku potravy (zima v mírném pásmu, období sucha v tropech) některé druhy proto přespávají. Rostliny, které nemají tak velkou spotřebu energie, dokáži hladovět velmi dlouho. Mají-li nedostatek živin, nebo zabrání-li jim nepříznivé podmínky živiny přijímat (sucho, chladno apod.), prostě zastaví dočasně svůj růst a čekají na obnovení vhodných podmínek.
Z těchto hlavních zásad můžeme při současném stavu vědění vycházet po obecných metodikách pěstování akvarijních rostlin.

Rostliny

2007-10-10T00:51:00.000-07:00

jsou producenti, živočichové jsou konzumenti
Rostliny jsou proto základem života nejen v akváriu, ale na Zemi vůbec. Rostliny mají schopnost přijímat živiny ve formě minerálních prvků, a to nejen z půdy, ale také ze vzduchu. Za součinnosti světla probíhá složitou cestou proces, který nazýváme asimilací. Při tomto procesu vzniká z neústrojných (anorganických) látek ústrojná (organická) hmota. Nesmíme se proto divit, když z 1 kg půdy nám vyroste 10 kg těžká rostlina.
Živočichové nedovedou zpracovávat neústrojnou hmotu. Základní složkou potravy živočichů jsou ústrojná rostlinná krmiva (býložravci). Maso býložravců pak je potravou šelem nebo dravců. Rostliny tedy mohou trvale žít bez živočichů - živočichové však nejsou schopni života bez rostlin. Rostliny jsou kromě uvedených údajů navíc zdrojem kyslíku na Zemi, který je naprosto nezbytný pro veškerý život vyšších organismů. To platí i pro život pod vodou, tj. v akváriu.

2007-10-08T23:19:00.001-07:00

Základem dobrých vztahů mezi jednotlivými živými organismy v přírodě je biologická rovnováha. V akvaristice se jedná o vztahy mezi rostlinami a živočichy (rybami).
Jaké jsou nejzákladnější rozdíly mezi rostlinami a živočichy?

A tak konstatujeme,

2007-10-07T01:11:00.000-07:00

že z celkového počtu akvaristů jen malé procento reprezentují »koníčkáři«, ostatní mají akvárium především jako součást bytové dekorace. A především té druhé skupině je určena tato knížka, ve které se chci vyhnout příliš »velké vědě«.
A na konec úvodní kapitolky je třeba vzít v úvahu, že voda je živel působící na člověka zřetelně uklidňujícím způsobem. Uklidňuje nejen zurčení potůčku nebo šumění deště, uklidňuje i pohled na tiché, dobře osvětlené akvárium a na ryby, které se zdánlivě bez nejmenší námahy pohybují po způsobu kosmonautů ve stavu beztíže.
Publikace je doprovázena značným počtem barevných fotografií rostlin Rudolfa Zukala a některými snímky z autorovy cesty do povodí Amazonky a Ria Negra. Výběr snímků byl veden snahou ukázat nejatraktivnější rostliny, především však rostliny nové a méně známé. Čtenáře jistě potěší překrásné a mnohdy velmi vzácné květy kryptokoryn a jiných druhů akvarijních rostlin.

2007-10-03T00:39:00.000-07:00

Člověk a příroda - vztah člověka k přírodě je stále se opakujícím motivem celé řady filozofických úvah. Je jasné, že člověk se stále více a více odpoutává od přírody a že je k ni přesto stále a stále přitahován. Moderní, exponovaný a plně (někdy i více než plně) vytížený člověk touží po tom, aby si zachoval přírodu, a to nejen pro zdravý vzduch a zdraví svého těla, ale také pro osvěžení a zdraví své duše. Proto vznikají zákony na ochranu přírody a rezervace. A proto tolik lidi si volí svého »koníčka« z nejrůznějších přírodních oborů. Pěstujeme psy a kočky, jedovaté hady, ještěrky, tropické ptactvo, kaktusy, orchideje. Nejrozšířenější »hobby« založené na touze po vlastním kousku přírody je akvaristika. Proč zrovna akvaristika? Vidím tři hlavní důvody:
1. První důvod souvisí s přesunem člověka do velkých, moderních sídlišť, ve kterých se např. pes a kočka stávají více vězni než přáteli svého pána. Moderní byty neposkytují vhodné prostory pro chov exotických zvířat nebo ptáků nebo pro mnohdy obtížné přezimování např. kaktusů a orchidejí.
2. Chov zvířat a pěstování pokojových rostlin je velmi náročný na čas. Zvířata vyžadují každodenní péči, čištění a krmení, rostliny pravidelnou zálivku. A co o dovolené? Naproti tomu dobře založené a racionálně upravené akvárium je velmi nenáročné na čas. Stačí, když je jednou za měsíc vyčistíme a doplníme odpařenou vodu. A rybám celkem nevadí, když nedostanou denně svou dávku krmiva. Bez potíží snášejí i 2—4 týdenní půst v době dovolených. Mnoho ryb jsou částečně vegetariáni a vždy si v akváriu najdou nějakou potravu.
3. Třetí a snad nejvážnější důvod tak silného rozvoje akvaristiky v posledních letech spočívá v tom, že akvaristika je nejen »hobby«, ale také součást bytové architektury. Dobře ve stěnách nebo v nábytku zabudované akvárium vytváří živý, překrásný obraz. Vzniká tak nejen exoticky estetická hodnota, ale současně hodnota zlepšující atmosféru v bytě. Zlepšuje se příliš suchý vzduch moderními způsoby vytápěných bytů. Akvárium v bytě je velmi často základní podmínkou, která vůbec umožňuje pěstování náročnějších, suchozemských pokojových květin.

Péče o akvárium:

2007-10-02T01:00:00.001-07:00

Jak zvýšit obsah kyslíku: Toho dosáhneme hustým osázením rostlinami
Péče o filtr: Zhruba jednou za čtyři týdny musíme vyprat náplň filtru ve vlažné vodě (ne v horké). Nepoužívejme při tom žádné čistící prostředky, zabily by se tím bakterie. Nakonec filtrační hmotu vyždímejme a znovu použijme. Vyměnit se musí teprve tehdy, když přestane držet svůj původní tvar.
Boj s řasami: Řasy patří k akváriu stejně jako ryby nebo rostliny. Musíme dbát jen na to, aby nezískaly v nádrži převahu. Řasy se přemnožují vždy, když rostliny nestačí spotřebovat všechny živiny, které v akváriu vznikají činností baktérií.
Výměna vody: Každý týden by se měla vyměnit třetina vody akvária (ne více). Po výměně vody musíme dodat i přípravek na úpravu vody.
Odsátí kalu: Jednou týdně by se mělo akvárium odkalit. Velmi snadno odstraníme kal z nádrže hadicí při výměně vody nebo použitím odkalovače, který je poháněn vzduchovým motorkem. Funguje obdobně jako vysavač.
Čištění skel: Jednou týdně je třeba také očistit stěny nádrže. Zvenčí se skla otřou vlhkým hadříkem. Zevnitř můžeme stěny očistit magnetickou stěrkou nebo škrabkou na řasy.

Vhodné akvarijní rostliny:

2007-09-30T04:14:00.001-07:00

Několik podmínek které rostliny vyžadují:
1. Substrát dna, v němž se uchytí kořeny.
2. Denně 12 až 14 hodin světla, aby mohla dostatečně probíhat fotosyntéza.
3. Dostatek živin zajišťovaný pravidelným hnojením.
4. Dostatek oxidu uhličitého pro fotosyntézu.
5. Mírnou cirkulaci vidy zajištěnou filtrem, při níž se živiny a oxid uhličitý rozloží rovnoměrně v celém objemu nádrže.
6. Pravidelné protrhávání rychle rostoucích druhů, které by jinak ostatní rostliny utlačovaly.
Rostliny, které se snadno pěstují:
Rostliny s růžicí listů - Kryptokoryny, Šípatky, Šípatkovce
Anubisy
Rostliny s dlouhou lodyhou
Kapradiny
Plovoucí rostliny

Desatero pro prevenci:

2007-09-29T04:06:00.001-07:00

1. Trvale se dobře starat o filtr.
2. Podporovat rozmanitost rostlin a jejich růst v akváriu.
3. Dobrou péčí o rostliny zajistit dostatek kyslíku ve vodě.
4. Nakupovat silné zdravé ryby, které se k sobě vzájemně dobře hodí.
5. Krmit pravidelně, střídat různé druhy potravy a nepřekrmovat.
6. Pravidelně přidávat vitamíny a minerální látky.
7. Pravidelně měnit vodu, při výměně používat přípravek na úpravu vody.
8. Předcházet přílišným výkyvům teploty při výměně vody.
9. V jednom dni provádět pouze jeden úkon údržby.
10. Mrtvé ryby ihned odstraňovat z akvária.

Správná výživa:

2007-09-28T02:16:00.001-07:00

Umělá krmiva:
a) krmné vločky
b) krmné pelety nebo tyčinky
c) krmné tablety
d) granulovaná krmiva
Přirozená potrava:
a) mražená potrava
b) lyofilizovaná potrava
c) živá potrava
Vitamíny a minerální látky

Ryby které se snadno chovají:

2007-09-25T22:33:00.001-07:00

Zlaté rybky – Čeleď kaprovití (Cyprinidae)
Živorodky – Čeleď živorodkovití (Poeciliidae)
Labirintky – Čeleď labyrintkovití (Belontidae)
Tetry – Čeleď trnobřiší (Characiformes)
Parmičky a dánia – Čeleď kaprovití (Cyprinidae)
Vzubozubcovití neboli cichlidy – Čeleď vzubozubcovití (Cichlida)
Sumci – Čeleď sumci (Siluriformes)
Mřenky a sekavci – Čeleď sekavcovití (Cobitidae)
Halančíci – Čeleď halančíkovci (Cyprinodontiformes)

Vpuštění ryb:

2007-09-24T00:45:00.001-07:00

Před vpuštěním ryb do akvária bychom měli přidat přípravek na úpravu vody, ten ochrání rybám slizovou vrstvu, kterou je pokryto rybí tělo, a tak usnadní rybám adaptaci na nové prostředí. Kromě toho na sebe ještě naváže škodlivé látky, které případně v akváriu zůstaly. Ryby vypouštíme přímo ze sáčku do akvária. Aby netrpěly teplotním šokem, položíme nejprve uzavřený sáček na hladinu. Asi po 15 minutách se teplota vody v sáčku vyrovná teplotě vody v akváriu. Po této době sáček opatrně otevřem a pevně ho uchopíme do jedné ruky. Součastně pomalu naléváme kelímkem akvarijní vodu do sáčku, až ho zcela naplníme. Potom sáček pomalu ponoříme ve vodorovné poloze do akvária, aby z něj mohly rybky vyplavat. V žádném případě nesmíme sáček otáčet zcela dnem vzhůru.

Přeprava ryb:

2007-09-22T12:56:00.001-07:00

V obchodě nám dají ryby do plastového sáčku asi z poloviny naplněného vodou.Někdy sáček ještě jako ochranu před chladem zabalí do starých novin. To je správný způsob jak ryby přepravovat, ale je třeba s nimi jít hned domů. Po cestě se musíme snažit se sáčkem zbytečně netřást a nést ho vodorovně. V této poloze je plocha hladiny větší a do vody se dostává více kyslíku, což rybám usnadní dýchání. Protože transport představuje pro ryby velký stres, měl by být co nejkratší.

Výběr rybích druhů:

2007-09-21T00:26:00.001-07:00

Všechny ryby se navzájem nesnášejí. Při jejich výběru je proto třeba dávat trochu pozor. Rozhodně si nesmíme vybírat rybičky jen podle jejich zbarvení.
a) Ryby se k sobě musí hodit svými životními projevy.
b) Do naší malé nadrže se hodí pouze ryby, které nedorůstají příliš velké délky.
c) Ryby chované v jednom akváriu musí mít podobné nároky na kvalitu vody a její teplotu.
Správná kombinace ryb:
3 – 10 dnů po založení: 1 přísavka
za dalších 7 dnů: návrh 1. : 7 neonek obecných, 5 fantomů černých, 5 razbor klínoskvrných, 2
čichavci zakrslí, 3 pancéřníčci
návrh 2. : 7 neonek černých, 5 teter ozdobných
za další 3 týdny: k návrhu 1: 4 paví očka
k návrhu 2: 3 bojovnice pestré nebo 2 cichlivky Ramirezovi